Demodikóza, zvaná též trudníkovitost, je kožní nemoc způsobená přemnožením mikroskopického parazitického roztoče v chlupových váčcích. Roztoči trudníci žijí v kůži většiny zvířat a většině také neškodí, při oslabení přirozené obranyschopnosti však způsobí viditelnou nemoc.

Demodikóza psů se projevuje ve dvou formách. Mírnější lokalizovaná demodikóza je doprovázená tvorbou jednoho nebo jen několika málo ložisek lysivosti a šupinatění, obvykle se objevuje u štěňat a po několika týdnech spontánně ustupuje. Naproti tomu generalizovaná demodikóza je úporné, závažné onemocnění, které může postihnout i většinu povrchu kůže, často je komplikovaná bakteriální infekcí a může vést i k úhynu zvířete. Tato forma se označuje též jako červená prašivina.

O trudnících

Trudník, latinsky zvaný Demodex, je velmi malý členovec přizpůsobený životu v chlupových váčcích a mazových žlázách. Na toto prostředí je velice úzce vázaný a mimo ně nepřežívá déle než několik desítek minut. V chlupových váčcích či mazových žlázách se roztoči nachází vždycky hlavou dolů a žijí tam všechna životní stadia. Kromě kůže žije také ve vnějším zvukovodu.

Trudníci mají protáhlý, doutníkovitý tvar. V přední části těla se nachází čtyři páry zakrnělých, jednoduchých pahýlovitých nožek a zadní část je protažená do jakéhosi ocásku. Jsou to malí živočichové, nanejvýš 0,4 mm dlouzí, jen asi 40 μm širocí a pouhým okem tudíž neviditelní. I ve srovnání s ostatními kožními roztoči patří mezi ty menší. Někteří trudníci mají velmi krátký ocásek a tím pádem jsou ještě kratší, třeba jen 0,1 mm dlouzí.

Nemají oči, jen pár makadel a kusadla. Živí se odumřelými kožními buňkami a mazem. Nesají krev ani přímo nepoškozují kůži. Malé množství trudníků se v kůži hostitele chová jako komenzál, neškodná součást kožní mikroflóry zvířat.

Jejich vývoj je nepřímý. Trudníci mají oddělená pohlaví. Samička po spáření klade asi dvacet vřetenovitých vajíček a pak hyne. Vylíhlé larvy jsou šestinohé a mají kratší ocásek, jinak připomínají dospělce. Mladý trudník se několikrát svléká a přechází přes dvě stadia larvy a dvě stadia nymfy, která už má osm končetin, v dospělého živočicha. Celý životní cyklus trvá 18 – 24 dní.

Druhy trudníků

Existuje několik druhů trudníků. Jsou si velmi podobní a blízce příbuzní, ale trudníci žijící v kůži různých druhů savců jsou úzce hostitelsky specifičtí. To znamená, že trudníci se nikdy nepřenášejí z jednoho druhu zvířete na druhé, každý savčí hostitel je hostitel svých vlastních určitých druhů trudníků.

Na psovi žije především trudník psí, latinsky Demodex canis, ale i  D. injai a krátkoocasatý D. cornei. Kočka je hostitelem trudníka kočičího D. cati a D. gatoi, na praseti žije trudník prasečí Demodex phylloides, v kůži skotu trudník dobytčí Demodex bovis. I ovce a kozy mají svého trudníka, trudníka ovčího D. ovis a trudníka kozího D. caprae. Koně hostí trudníka koňského, myši trudníka myšího, potkani trudníka krysího, vlastního trudníka mají i morčata, pískomilové, dva druhy žijí na křečcích a trudníci žijí i na divoce žijících savcích.

Dva druhy trudníků si za svůj domov vybraly kůži obličeje člověka. I v tomto případě se však jedná i přísně hostitelsky specifickou infekci. Trudníka může člověk získat jen od jiného člověka a nemůže nakazit žádné zvíře.

Přenos demodikózy

Trudníci žijí velice hluboko v kůži, mnohem hlouběji i než zákožky. Na povrchu kůže se trvale nevyskytuje žádné jejich stadium. Ven vylézají jen nymfy, aby našly nový chlupový váček, ale venku přežijí jen krátce, velmi rychle hynou vysušením. Nepřežívají dlouho ani na povrchu kůže, natož úplně mimo hostitele.

Z toho vyplývá jejich velmi nízká nakažlivost. Z jednoho zvířete na druhé dokáží přelézt jen při velmi úzkém kontaktu, nejčastěji se tak děje v několika prvních dnech po narození při sání mateřského mléka. U novorozených štěňat se první roztoči objevují v chlupových váčcích na hlavě a to asi 16 hodin po narození. Pes narozený císařským řezem a odchovaný na lahvi není hostitelem žádných trudníků a nakazit se může jen dlouhodobějším těsným kontaktem se psem, který trpí generalizovanou demodikózou a je tedy nositel značného množství roztočů.

Jak se demodikóza projevuje

Většina savců je hostitelem trudníků, ale to ještě neznamená, že mají demodikózu. Demodikóza jako na první pohled zjevná kožní nemoc totiž není způsobená jen samotnou přítomností roztočů, ale jejich přemnožením. Stupeň tohoto přemnožení určuje dvě formy demodikózy. Lokalizovaná forma je spojená s nevyzrálostí imunitního systému v mladém věku, je omezená na jedno nebo několik málo ložisek vypadané srsti a nejpozději po dosažení pohlavní dospělosti mizí. Generalizovaná forma je naproti tomu spojená s poruchou imunity, může postihovat většinu kožního povrchu a je to závažná nemoc spojená s bakteriální infekcí kůže. Může být příčinou úhynu nebo utracení nemocného psa.

U koček se rovněž rozlišuje lokalizovaná a generalizovaná forma, i když demodikóza je u nich mnohem vzácnější. U skotu a koz se může demodikóza projevovat vznikem pupínků se sýrovitým obsahem, které se objevují na krku a plecích, u prasat vzniká podobná vyrážka na rypáku, očních víčkách nebo spodní straně krku. Podobá se to spíše lokalizované demodikóze, vyrážka časem samovolně zmizí. Pouze generalizovaná demodikóza vzniká naproti tomu u fretek, křečků a pískomilů a to v souvislosti s pokročilým věkem či vážnou nemocí, která narušuje obranyschopnost organismu.

U mnoha dalších zvířat, jako jsou koně, ovce, králíci nebo potkani přítomnost trudníků nezpůsobuje žádné onemocnění.

Demodikóza psů

Ze všech druhů zvířat je demodikóza nejčastější právě u psů. U ostatních domácích zvířat se jedná většinou o okrajovou, nepodstatnou nebo vzácnou diagnózu.

Demodikóza vždy spojena s defektem imunity, která dovoluje přemnožení trudníků. Generalizovaná demodikóza, která se objevuje ve štěněčím věku a přetrvává do dospělosti, je beze sporu geneticky podmíněná nemoc, vnější projev dědičného defektu T-lymfocytů, jednoho z druhů bílých krvinek. Demodikóza obecně, v obou svých formách, je častější u čistokrevných psů a dědičná predispozice postihuje především šarpeje, krátkosrstá brachycefalická plemena, teriéry typu bull a mnoho dalších plemen.

Projevy demodikózy na kůži jsou velice různorodé a nemoc proto přichází do úvahy u každého případu mazotoku, zvýšené tvorby lupů, vypadávání srsti, zánětu chlupových váčků i hnisavých zánětů kůže obecně.

Lokalizovaná forma demodikózy

Lokalizovaná demodikóza je nemoc štěněčího věku. Postihuje nejčastěji psy od tří do šesti měsíců stáří. Na kůži štěněte se náhle objeví málo ohraničené, okrouhlé nebo nepravidelné ložisko řidší srsti. Kůže v tom místě je zarudlá a pokrytá jemnými bílými lupy. Proces obvykle vůbec nesvědí.

Ložisko se nejčastěji nachází na hlavě, nejoblíbenější místo výskytu je okolí očí nebo koutek tlamy. Druhým nejtypičtějším místem jsou hrudní končetiny, ale lokalizovaná demodikóza se může vzácněji objevit  kdekoliv na těle. Už vyloženě raritním projevem lokalizované demodikózy je oboustranný zánět zvukovodu se zvýšenou produkcí ušního mazu.

U lokalizované demodikózy může být ložisek i více než jedno, ale jsou malá, nepostihují větší plochu postižené tělní krajiny a bývá jich obvykle méně než pět.

Lokalizovaná demodikóza je mírné kožní onemocnění. U některých psů může nemoc trvat i několik měsíců, ale u 90 % štěňat během šesti až osmi týdnů dojde k vyhojení. Nemoc zmizí nejpozději s dosažením pohlavní dospělosti.

Tato forma demodikózy je častá u krátkosrstých plemen psů, jako je stafordšírský a anglický bulteriér, francouzský buldoček, bostonský teriér, mops, anglický buldok, boxer, dobrman, rotvajler, vipet, německá, bordeauxská a argentinská doga, jack russel terriér a predisponovaným plemenem je také šarpej.

Generalizovaná demodikóza

Všechny ostatní případy demodikózy patří mezi demodikózu generalizovanou. Zdá se logické, že generalizovaná demodikóza se bude projevovat jako větší množství ložisek než jen pár a ložiska, která se zvětšují či splývají, ale tak jednoduché už to není. Generalizovaná demodikóza už se může skrývat za prakticky jakýmkoliv chronickým onemocněním kůže.

„Předpokládaný“ vzhled mnohočetných ložisek lysivosti s červenou, šupinatou kůží je jen jednou z mnoha forem generalizované demodikózy. Mnohočetná ložiska se nachází především na krku, trupu a končetinách. Proces může doprovázet mírné svědění. Většinou jsou takto postiženi krátkosrstí psi, anglický a staffordšírský bulteriér, buldok, buldoček nebo jack russel teriér. Šarpej s touto formou demodikózy vypadá, jako by měl srst „prožranou od molů“. U mopse jsou v místech řidší a vypadané srsti vidět i ucpaná ústí mazových žlázek v podobě černých teček.

Černé tečky bez vypadávání srsti se často vyskytují na kůži v podpaží a na břiše u postižených jorkšírských teriérů, u některých mopsů a westíků.

Jindy je demodikóza projevuje jako mazotok, tzv. seboroická dermatitida. Mazotok může být suchý a v kůži se tvoří značné množství lupů. Proces může a nemusí být doprovázený ztrátou srsti. Zvýšené šupinatění bez lysivosti doprovází demodikózu westíků a skotských teriérů. Po ostříhání jsou patrné kruhovité rozšiřující se ložiska lupů. To když je původcem trudník psí. Zvláštností je, že u těchto plemen může škodit i Demodex injai a ten způsobuje tvorbu lupů v linii hřbetu se zarudnutím postižené kůže. Suchý mazotok sám o sobě nesvědí, ale chlupové váčky mnohem snadněji osídlí bakterie a bakteriální zánět už je svědivý proces.

U dlouhosrstých psů vzniká mazotok tukový a u kořínků chlupů zůstávají lpět tuhé až voskovité odlitky z vnitřku chlupových váčků. Chlupy nevypadávají, ale bakteriální infekce takto postižené kůže je častá.

Červená prašivina

Přemnožení trudníci v kůži prakticky nikdy nezůstávají sami. Jejich přítomnost mění poměry na kůži, zvyšuje se tvorba mazu, chlupové váčky se ucpávají mazem a roztoči, samotní parazité vylučují látky, které tlumí kožní imunitu. Toho využívají bakterie, nejčastěji některý druh stafylokoka nebo Proteus mirabilis či pseudomonády. Vzniká bakteriální, hnisavý zánět kůže, postihující nejprve chlupové váčky, ale pak kůži v celém rozsahu a podkoží. Demodikózu může podobně komplikovat i přemnožení kvasinek, nebo přemnožení kvasinek a bakterií zároveň.

Bakteriální zánět chlupových váčků vypadá stejně jako nekomplikovaná ložiska, ale na rozdíl od demodikózy svědí.

Při silnější infekci se objevují pupínky s hnisavým obsahem, připomínající akné, proces je následovaný vznikem furunklů a krvavých puchýřů a rozvojem hlubokého zánětu kůže. Nemocná kůže silně svědí a mnohdy bolí. Takový zánět způsobí na postižených místech úplnou ztrátu srsti. Kůže je zarudlá, při chronickém trvání zánětu dochází k jejímu ztluštění, krabacení a může i nápadně tmavnout.

U dlouhosrstých psů, jako je bernský salašnický pes, leonberger nebo kavalír, se objevuje i ulcerující dermatitida bez ztráty srsti. Pokožka pod srstí se pokrývá zánětlivým výpotkem, který kryje zvředovatělou pokožku a nežity. Tento proces také svědí a bolí.

Pododemodikóza

Zvláštní formou demodikózy je pododemodikóza. Trudníci se množí v chlupových váčcích a mazových žlázách v meziprstí a v kůži mezi polštářky. Může se objevit buď současně se změnami jinde na kůži, nebo samostatně bez postižení kůže jinde na těle, nebo zůstává jako úporný problém po vyléčení trudníkovitosti na kůži těla. Bakteriální infekce postižených tlapek je pravidlem a takové tlapky jsou oteklé a bolavé, v meziprstí se tvoří vředy a vřídky, ze kterých vytéká hnis.

Vznik generalizované demodikózy

Pro generalizovanou demodikózu je bezpodmínečně nutná porucha obranyschopnosti zvířete. Pokud je dědičná, generalizovaná demodikóza začíná ve štěněčím věku podobně jako demodikóza lokalizovaná. Vzácnější je demodikóza, která propuká u dospělých psů, kteří neměli žádné předcházející kožní potíže. Ta probíhá většinou jako hnisavý zánět kůže, často vobličeji nebo jako pododemodikóza a značí probíhající nebo rozvíjející se chronické onemocnění. Někdy to bývá „jen“ snížená funkce štítné žlázy, ale i cukrovka, Cushingův syndrom a zhoubné nádorové onemocnění, především lymfom. Vyvolávajícím faktorem může být i léčba kortikosteroidy z jakýchkoliv důvodů.

Diagnostika demodikózy psů

Zjistit, že pes trpí demodikózou, se dá jen a pouze průkazem roztočů v tzv. hlubokém kožním seškrabu. Aby to nebylo tak jednoduché, pro zvýšení citlivosti vyšetření by takový seškrab měl pocházet z více míst na těle psa. V některých zvláštních případech, třeba u postižení meziprstí, může být citlivější metodou vyšetření biopsie kůže.

Nemoci podobající se demodikóze psů

Podobných nemocí je velmi, velmi mnoho. Zánět chlupových váčků i zvýšenou tvorbu lupů může způsobit plísňová infekce, naprosto totožné projevy může mít bakteriální infekce probíhající sama o sobě, bez přítomnosti roztočů. Hnisavé záněty kůže mohou mít původ i v alergiích, atopické dermatitidě nebo i svrabu. Pokud se demodikóza projevuje jako vyrážka na hlavě štěněte, může vypadat jako akné nebo juvenilní celulitida. Jednotlivá ložiska lysivosti při lokalizované demodikóze mohou být snadno považována za odřeninu.

Léčba demodikózy psů

Lokalizovaná demodikóza je lehké kožní onemocnění, které není potřeba léčit, spíše jen sledovat. V opakovaných kožních seškrabech by se neměly objevovat larvy a nymfy roztočů. Pokud si ložiska zaslouží nějakou léčbu, častokrát stačí jen šampon s benzoylperoxidem, který umí vyčistit chlupové folikuly. I bez jakékoliv léčby však nemoc beze stopy odezní. Léčbu vždy potřebuje jen ušní forma demodikózy.

Léčba generalizované formy demodikózy

Generalizovaná demodikóza je naproti tomu úporné onemocnění, jehož léčba je dlouhodobá, leckdy dost drahá a navíc se nemoc může vracet. Některé psy se nepodaří vyléčit vůbec.

U 30 – 50 % psů mladších jednoho roku je možné samovolné vyléčení, ke kterému stačí jen tlumit bakteriální infekci a imunitní systém těchto zvířat samovolně vyzraje tak, že trudníci zmizí. Ti další potřebují léky, které ničí trudníka. Ten je mezi parazity výjimečný tím, že žije opravdu hluboko v kůži a mnoho antiparazitik mu proto neškodí. Naštěstí vývoj jde rychle dopředu a účinné léky existují. Výbornou a ve srovnání s minulostí levnou léčbu představují isoxazoliny, látky obsažené v různých tabletách „proti klíšťatům“. Zdá se, že relativně nejúčinnější je afoxolaner, obsažený v tabletě  NexGard, ale zcela funkční je i fluralaner (Bravecto) a sarolaner (Simparica). Tyto přípravky se prodávají u veterináře. Délka antiparazitní léčby je minimálně tři měsíce.

Další možnosti léčby představuje lék moxidectin ve spot-onu Advocate, opakovaně nejlépe v týdenních rozestupech nebo každodenní podání milbemycinu, který je obsažen v tabletách Milbemax nebo Milpro. Tyto už vyžadují dlouhodobější léčbu. Časově nejnáročnější a nepracnější způsob léčby jsou koupele v amitrazu.

Léčba generalizované demodikózy bez ohledu na zvolený způsob léčby vždy vyžaduje pravidelnou kontrolu účinnosti seškrabem a léčba končí až když jsou dva seškraby provedené v měsíčním intervalu negativní. Bez ohledu na to, že pes v té chvíli může už vypadat zdravě. I tak jsou recidivy časté, během roku po vyléčení se demodikóza znovuobjeví u 15 % psů. Zvířata, u kterých se nemoc objevila až v dospělém věku, je nesnadné vyléčit bez vyřešení vyvolávající příčiny.

Sekundární bakteriální infekce potřebují být léčeny také. Vždy si to žádá kultivace se stanovením citlivosti a dlouhodobou, u několik měsíců trvající, léčbu antibiotiky, která opět trvá i po vymizení klinických příznaků. Léčba se doplňuje i léčebnými koupelemi.

Demodikóza koček

U koček se také rozlišuje demodikóza lokalizovaná a generalizovaná, ale obě formy jsou výrazně vzácnější než u psa. Lokalizovaná ložiska se obvykle objevují na hlavě či krku v podobě okrsků lysivosti, zarudnutí a stroupků. Generalizovaná demodikóza postihuje obvykle jen hlavu a krk kočky, i když šířit se může i na trup a končetiny. Má podobu mnohočetných ložisek řídké srsti vyrůstající ze zarudlé kůže, která může časem tmavnout. Nemoc může doprovázet i silné svědění. Kočičí demodikóza vychází vždy z nějaké nemoci, která oslabuje imunitu kočky. Může to být cukrovka nebo Cushingův syndrom, infekce FeLV nebo FIV, autoimunitní onemocnění postihující kůži a lokalizovaná ložiska demodikózy mohou nasedat i na kůži změněnou počínajícím nádorem. Stejně nebo podobně jako demodikóza se mohou projevovat i infekce způsobené jinými parazity, kožními plísněmi nebo bakteriemi.

Trochu jiný případ je demodikóza způsobená druhem D. gatoi. To je nakažlivá nemoc, přenosná z jedné dospělé kočky na druhou, i když zdaleka ne všechny nakažené kočky onemocní. Příznakem této demodikózy je svědění a nadměrné olizování. Nemocné kočky si doslova vylížou hladké lysiny a to na celém břiše, vnitřní straně stehen nebo v podpaží. Může se vylízat i na stehnech či bocích. Zánětlivé změny jsou minimální, někdy trochu šupinek nebo ztmavnutí pokožky. Jedná se pravděpodobně o alergickou reakci na přítomnost trudníků.

Nemocí, při kterých si kočka vylíže břicho a stehna, je hodně, všechny kožní nemoci doprovázené svěděním. To znamená, že stejně se projevuje i atopická dermatitida, alergie na krmivo, alergie na bleší kousnutí, kontaktní dermatitida a navíc tzv. psychogenní alopecie, kdy se kočka olizuje ze stresu.

Od vynálezu již zmíněných isoxazolinů je léčba a kolikrát i diagnostika snadnější než dříve. D. gatoi často není k nalezení v kožních seškrabech. Přeléčení na demodikózu, které vede k vymizení příznaků, je dostatečným důkazem infekce.

Prevence demodikózy

Trudníky na své kůži hostí většina zvířat. Jejich dobrý zdravotní stav by měl být dostatečnou prevencí objevení se nemoci. Psi trpící generalizovanou demodikózou nepatří do chovu ani po vyléčení.

Jediná demodikóza, která se chová jako nakažlivá nemoc, při které je potřeba léčit všechny kočky v domácnosti, je ta způsobená D. gatoi.

Napište mi

Zde mi můžete zanechat zprávu.

Posílám

©2019 MVDr. Tereza Ježková

Log in with your credentials

Forgot your details?