Maedi-visna - MVDr. Tereza Ježková

Zavolejte na číslo 724 825 232

Zavolejte
Home » Články » Nakažlivé nemoci » Maedi-visna

Maedi-visna

Maedi-visna je nakažlivá, chronicky probíhající nemoc ovcí, významná svým dlouhotrvajícím skrytým nosičstvím s postupným promořováním nakaženého chovu. Přímé ztráty úhynem ve stádě bývají malé, nemoc dlouho může zcela unikat pozornosti, ale užitkovost zvířat klesá. Na maedi-visna se povinně testují zvířata v kontrole užitkovosti a nákazový status stáda ovlivňuje možnost prodeje plemenných zvířat, účasti na svodech zvířat či obchodu se zahraničím.

Jméno nemoci

Maedi – visna získala své jméno z islandštiny, kde se nemoc začala objevovat ve 40. a 50. letech 20. století po importu ovcí z Německa. Medi znamená nemoc dýchacích cest. Chronický zánět plic se zhoršující se dušností je nejčastějším projevem nemoci. Visna znamená vysílení z nemoci a popisuje druhou formu choroby, při kterém dochází k poškození mozku nebo míchy s postupnou paralýzou končetin. Až později se přišlo na to, že obě nemoci, medi i visna, jsou různými klinickými projevy jedné a té samé choroby.

Rozšíření

Maedi-visna je rozšířena především v Severní Americe a ve Středozemí, nejvíce v Itálii, Řecku a Španělsku. Byla zavlečena i do Velké Británie. Na Islandu je choroba úspěšně vymícena. Nemoc se nevyskytuje v Austrálii nebo na Novém Zélandu.

Původce

Původcem nemoci maedi-visna je virus zvaný MVV, maedi-visna virus. Přesněji řečeno, je to virus patřící mezi lentiviry z čeledi Retroviridae. Všechny retroviry mají schopnost zapsat se trvale do DNA nakažené buňky a jako genetická informace přetrvávat skrytě dlouhou dobu. Lentiviry obzvlášť, lentus znamená pomalý, tyto viry vytváření chronické, pomalu, ale progresivně probíhající infekce, které končí smrtí hostitele. Jednou nakažené zvíře už se nikdy infekce nezbaví.

MVV je podobný lidskému HIV, nebo kočičímu FIV, ale liší se od nich především výběrem hostitelských buněk. Zatímco viry imunodeficience se množí v pomocných CD4+ lymfocytech, které jsou zásadní v řízení imunitní odpovědi, MVV napadá jiný typ bílých krvinek, monocyty, které kolují v krvi, a makrofágy, které jsou přítomné v tkáních. Celková obranyschopnost organismu ovce, která se nositelkou nákazy, však není nijak narušená. Její imunitní systém ale není schopný virus MVV zničit a chronicky probíhající zánětlivá reakce v různých orgánech časem vede k patrným projevům choroby.

Přenos

Maedi-visna se přenáší především dvěma způsoby. Prvním z nich je nákaza jehněte od matky sáním mleziva a mléka. Jehně se může nakazit stejně tak i směsným mlezivem či mraženým mlezivem cizí, pozitivní bahnice.

Druhou cestou přenosu nemoci je přenos infekčním aerosolem, tedy přímým kontaktem mezi zvířaty. Maedi-visna se nepřenáší na dlouhé vzdálenosti, jen na několik metrů. Snadněji se proto šíří v intenzivních chovech a to jak při ustájení ovcí v ovčínech, tak při intenzivním způsobu pastvy. Nákaza postupuje pomalu, v promořeném stádě se za 9 měsíců pobytu nakazí asi polovina zdravých nově nakoupených ovcí.

V nakažených stádech se proto podíl nakažených ovcí zvyšuje s jejich věkem. Pětileté a starší mohou být nakažené téměř všechny, dvouletých může být pozitivní třeba jen čtvrtina.

Šíření maedi-visna ve stádě výrazně zrychluje současný výskyt plicní adenomatózy ovcí.

Jiné způsoby přenosu

Přenos jinou cestou než mlezivem/mlékem a aerosolem má menší význam. Možná je nákaza nenarozeného jehněte přes placentu, ale tato možnost nemá větší význam v šíření nákazy. Pozitivní berani vylučují virus semenem, ale není jasné, jestli se nemoc může přenášet i jako pohlavní nákaza. Teoreticky možný je přenos kontaminovaným dojícím strojem, neuklizenými placentami či použitím nesterilních jehel či nástrojů k veterinárním úkonům.

Vnímavá zvířata

Maedi-visna je především nemoc ovcí, ale nakazit se může také koza. Kozy jsou navíc přirozenými hostiteli velmi podobného a příbuzného viru, který u nich způsobuje nakažlivou artritidu a encefalitidu koz.

Jiným zvířatům nebo člověku nehrozí žádné nebezpečí.

Inkubační doba

Inkubační doba choroby je neobyčejně dlouhá i po jejím uplynutí se příznaky nemoci objevují tak pomalu a postupně, že po většinu času infekce se ovce jeví jako zdravá. Pomalý průběh nemoci způsobuje, že se klinické příznaky nikdy neobjevují u ovcí mladších než dva roky. Nemocná ovce je typicky 4 – 5 let stará a choroba se může poprvé projevit třeba až po deseti letech po průniku maedi-visny do stáda. Nemálo bahnic může být vyřazeno z důvodu stáří či jiných zdravotních poruch mnohem dřív, než u nich nemoc propukne.

Klinické příznaky

Maedi-visna způsobuje chronické zánětlivé změny především v plicích, nervové tkáni, vemeni a krvetvorných orgánech, postižené mohou být také klouby. Zvířata si sice v reakci na infekci vytvoří protilátky, ale ty nijak nechrání proti postupujícímu množení viru. Navíc virus je po většinu času zapsán v DNA buněk, kde se na něj imunitní systém nedostane. Množení viru a vznik nových virových částic podporuje činnost nakažených buněk. Makrofágy a monocyty se aktivují při zánětu. Proto se klinické příznaky maedi-visna dříve a intenzivněji ukazují ve stádech se špatnými podmínkami chovu a větší nemocností zvířat z jiných příčin. U dobře krmených a ošetřovaných ovcí může nemoc zůstat skrytá oku pozorovatele velmi dlouho.

Maedi

Příznaky jsou ze začátku velmi nenápadné a stav nemocných zvířat se zhoršuje pomalu. Choroba začíná postupným hubnutím při zachovaném příjmu potravy, ovce postupně chřadne, ale nemá průjem ani horečku a i chování je beze změn. Nejčastějším konkrétním projevem nemoci je maedi, tedy postižení plic. Američani této formě říkají ovčí progresivní zápal plic, což pěkně popisuje to, co se v ovci děje. Celý parenchym plic prostupuje ložisky chronického zánětu, postupně se zmnožuje vazivová tkáň a plíce těžknou a tuhnou. Na zvířeti ale dlouho nemusí být nic patrné, prvním příznakem je zrychlené dýchání a pak dušnost při zátěži. Může to být patrné při přehánění zvířat a při manipulacích se stádem či jednotlivými ovcemi. Postižené zvíře může při přehánění zaostávat za ostatními a v klidu pak stojí s nataženým krkem, rozšířenými nozdrami a může si při dýchání pomáhat břichem.

Nemocná ovce může kašlat, nebo může mít výtok z nozder, ale není to pravidlem. Postupem času se dušnost objevuje i v klidu a při zátěži může taková ovce zkolabovat. Dobře živené, jinak zdravé zvíře může od objevení se prvních příznaků žít i déle než rok. K úhynu většinou dochází v důsledku pasteurelózy, která je v tomto případě komplikující sekundární bakteriální infekcí. Postižené ovce v březosti také častěji trpí toxémií.

Visna

Nervová forma nemoci, visna, se vyskytuje méně často a i v zamořených stádech postihuje obvykle jen jednotlivé kusy. Nicméně pořád se jedná o jednu chorobu a u ovce s příznaky onemocnění plic se mohou objevit i nervové poruchy. Stejně tak může mít zvíře pouze příznaky postižení mozku bez dušnosti a pořád se jedná o maedi-visna.

Visna postupuje poměrně rychle. Stejně jako u maedi je doprovázena hubnutím a nespecifickým chřadnutím. Nejčastěji je postižena páteř a prvotní příznaky jsou nenápadné, totiž obrna jedné pánevní končetiny a vzniklé kulhání. Ovce ztrácí citlivost v končetině, takže nožku při chůzi nezvedá patřičně vysoko, může škrtat paznehty o zem a zakopávat. Spíše než neurologický problém nemoc v počátku připomíná bolest vycházející z kyčle nebo kolene. Příznaky podobné artróze ale poměrně rychle přecházejí v překlubování postižené končetiny a postupující ztrátu schopnost koordinovat pohyby. Zvíře se potácí a nakonec ochrne na obě pánevní končetiny, ulehne a uhyne nebo je utraceno. Postižení mozku začíná zhoršujícím se náklonem hlavy, zvíře chodí do kruhu, je zmatené, přecitlivělé a může i oslepnout. Od prvních příznaků k úhynu uběhne u visny jen několik týdnů.

Postižení vemene, hardbag

Kromě plic a nervové tkáně se viditelné známky choroby mohou projevit také na mléčné žláze. Forma nemoci postihující vemeno se popisuje především ve Spojených státech. Pomalu postupující lymfocytární zánět způsobuje nahrazování mléčného parenchymu tuhý vazivem. Vemeno je celé nápadně tuhé a mléčná produkce postupně klesá, ale vzhled i vlastnosti mléka zůstávají beze změny. Postižení vemene se projeví především ztrátami a sníženými hmotnostními přírůstky jehňat kvůli nedostatku mleziva a mléka.

Vzácně se maedi-visna projevuje i záněty klubů, nejčastěji kloubů zápěstních („přední koleno“). Postižené klouby jsou oteklé a ovce chodí toporně, ale bez nápadnějšího kulhání.

Přímé ztráty

Zvířata ze stáda, ve kterém se vyskytuje maedi-visna, jsou většinou úplně bez příznaků. Ve chvíli, kdy se objeví první zvíře se zjevným onemocněním, už je minimálně 60 % všech zvířat pozitivních. Navíc asi 30% nakažených zvířat nikdy neonemocní. Tyto bahnice jsou vyřazené nebo uhynou z jiných příčin. Přímé ztráty v důsledku úhynu bahnic v dobře ošetřovaných stádech mohou být nižší než 2 %.

Nepřímé ztráty

Maedi-visna může negativně ovlivnit užitkovost stáda především nižší hmotností jehňat při odstavu v důsledku menší mléčnosti bahnic kvůli vyhublosti a zánětu vemene. Celková užitkovost je ale výrazně ovlivněná podmínkami chovu. V dobře ošetřovaných chovech se může nemoc projevovat jen zvýšenou brakací a vyřazováním starších bahnic.

Větší význam má nepříznivý nákazový status pro chovatele čistokrevných ovcí. V kontrole užitkovosti a k produkci plemenných beránků se vyžaduje nemoci prosté stádo. Výjimku tvoří šumavská ovce, u které se povoluje provedení genotypizace bez negativního testu na maedi-visna.

Diagnostika

Během života zvířete se dá maedi-visna prokázat z krve detekcí protilátek proti MVV. Jednou nakažená ovce zůstává nakažená do konce života. Jakmile má protilátky, setkala se s virem a tudíž je zdrojem infekce.

Nevýhodou testu je možnost falešně negativních výsledků, zvláště u ovcí mladších dvou let, nebo bezprostředně po nakažení, trvá asi půl roku než si ovce vytvoří zjistitelné množství protilátek a u některých to může trvat i roky.

Na detekci protilátek je postavený preventivní screening. V Metodice kontroly zdraví a nařízené vakcinace na rok 2018 se jedná o povinné vyšetření hrazené ze státního rozpočtu, chovatele laboratoř nic nestojí.  V hospodářstvích, v nichž se provádí kontrola užitkovosti, se vyšetření provádí 1x ročně. Vyšetřuje se 25 % samičích zvířat starších jednoho roku nebo kojících, a to nejméně 50 bahnic. Pokud je ve stádě takových zvířat méně, vyšetřují se všechna. Dále se odebírá krev všem nekastrovaným beranům starším než 6 měsíců, vyjma jatečných beránků.

Pitevní nález

Při maedi bývají plíce nápadně zvětšené, těžké a při otevřené hrudní dutiny nekolabují. Protože ale zvířata hynou v důsledku sekundárních infekcí, zvláště pasteurelózy, pitevní nález bývá modifikovaný těmito jinými chorobami.

Podobné nemoci

Příčin chřadnutí a hubnutí starších bahnic je mnoho. Je to především podvýživa, začervení, problémy se zuby, paratuberkulóza a chronické hnisavé záněty kdekoliv v těle. Občas se vyskytují také nádorová onemocnění vycházející z trávicího traktu.

Chronická dušnost a kašel má také mnoho jiných možných příčin. Je to jak již zmíněná plicní adenomatóza ovcí, tak hnisavá ložiska v plicích nebo v pohrudnici. Abscesy mohou vznikat i ve středohrudí, kde je jejich častým původcem pseudotuberkulóza. Ovce mohou trpět i chronickým hnisavým zápalem plic nebo pohrudnice. Silné zamoření plicnivkami navíc také  způsobuje zjizvení plic. Všechny tyto nemoci jsou zároveň doprovázeny hubnutím.

U mozkové visny je klíčové odlišení od klusavky. Podobně se mohou projevovat také záněty středouší či vrtohlavost, dále listerióza, celebrokortiální nekróza, hypokalcémie nebo toxémie březích bahnic. Visna postihující páteř imituje především onemocnění kloubů.

Prevence a léčba

Maedi-visna je neléčitelná nemoc a zvířata, u kterých se objeví příznaky nemoci, jsou časem utracena nebo uhynou.

Ozdravení zamořeného stáda nemusí být jednoduché. Podíl pozitivních zvířat se dá snížit zvýšenou brakací a snížením počtu starších ovcí ve stádě. Testování každé tři až šest měsíců a vyřazení pozitivních ovcí a jejich potomstva vede časem k úspěchu. Odstavení jehňat hned po narození a jejich umělý odchov na mlezivu a mléku od zdravých bahnic také funguje, ale je organizačně náročné. Tato jehňata navíc stejně nesmí být ustájená v blízkostí mateřského promořeného stáda.

Zvířata ze stád prostých nákazy se nesmí potkat či míchat se stády s neznámou nákazovou situací. Rizikem je i zapůjčování plemenných beranů.

Článek označen značkami: ,