Zavolejte na číslo 724 825 232

Zavolejte
Home » Články » Nakažlivé nemoci » Slezová červivost malých přežvýkavců

Slezová červivost malých přežvýkavců

Slezová červivost je onemocnění malých přežvýkavců způsobené parazitickými oblými červy, kteří se vyvíjejí a škodí ve slezu zvířete. Společně se střevní červivostí se jedná o velice častý, závažný a mnohdy těžko dlouhodobě zvladatelný problém v chovu ovcí i koz.

Původci

Málokdy ve slezu určitého zvířete parazituje jen jeden druh červa. Skoro vždy se jedná o smíšenou infekci. Nejzhoubnějším slezovým červem je vlasovka slezová, Haemonchus contortus. Dále ve slezu parazitují červi z rodu Teladorsagia a Trichostrongylus axei. Tito červi napadají i ovce, i kozy.

Vlasovka slezová

Vlasovka slezová je nitkovitý červ jeden až tři centimetry dlouhý, samičky jsou delší než samečkové. Ve své přední části má ostrý kyjovitý zub, kterým zraňuje sliznici slezu a živí se krví hostitele. Během krmení je značně destruktivní a jeden červ způsobí denně krevní ztrátu 0,05 ml krve. Nezdá se to jako moc, ale ve slezu nebývá jen jediný červ. Při těžkých infekcích, kdy je ve slezu deset tisíc a více vlasovek, hrozí ovci či koze zcela vážně smrt vykrvácením. Dospělé samičky kladou každá až 10 tisíc vajíček denně.

Teladorsagia a Trichostrongylus axei

Teladorsagia je poněkud méně patogenní než vlasovka. Je to nitkovitý, asi centimetr dlouhý hnědý červ. Parazituje ve žlázkách sliznice slezu a způsobuje zánět, který může závažným způsobem narušit trávení. Trichostrongylus axei je nejméně nebezpečný. Je jen asi půl centimetru dlouhý a je příčinou povrchového zánětu sliznice slezu.

Všichni červi parazitující ve slezu mají stejný životní cyklus. Ten je přímý, bez mezihostitele. Začíná vajíčkem, které odchází s trusem do vnějšího prostředí. Zde se z vajíček líhnou larvy, které jsou podle podmínek vnějšího prostředí asi za týden připravené k infekci nového hostitele. Infekční larvy jsou přítomné na rostlinách a aktivně se vzdalují od hromádek s trusem. Po pozření ovcí nebo kozou se infekční larvy svlékají v bachoru a pak dokončují svůj vývoj ve sliznici slezu, kde přitom Teladorsagia tvoří okem viditelné bělavé uzlíky. Pohlavně dospělí jedinci žijí na povrchu sliznice nebo uvnitř slezových žlázek, samičky produkují vajíčka a cyklus se opakuje.

Vlasovka i červi rodu Teladorsagia jsou schopní svůj vývoj zastavit ve stadiu nedospělého červa ve sliznici slezu a takto překonat nepříznivé vnější podmínky. U nás takto přežívají zimu uvnitř hostitelů a k probuzení červů dochází na jaře, často v souvislosti s porody.

Klinické příznaky

Záleží na počtu červů, jejich druhu, na věku a celkovém zdravotním stavu začerveného zvířete. Příznaky mohou uniknout pozornosti, může se objevit chronické chřadnutí nebo i náhlý úhyn.

Nejvnímavější jsou jehňata ve věku 6 – 9 měsíců, u bahnic a beranů nad 18 měsíců věku jsou klinické příznaky vzácné, protože dospělá zvířata už mají proti červům vybudovanou imunitu. To ale neplatí u koz. Ty jsou k infekci mnohem citlivější než ovce. Při společné pastvě mají kozy ve slezu mnohem víc červů než ovce a červi uvnitř koz jsou také plodnější a produkují více vajíček. U koz také nefunguje žádná věková rezistence a dvouletá koza může být stejně začervená jako kůzlata.

Zvířata oslabená, ať už málo kvalitní krmnou dávkou nebo jinými nemocemi jsou také citlivější k infekci, hostí více plodnějších červů.

Nákaza vlasovkou slezovou

Infekce vlasovkou je typická vznikem chudokrevnosti. To proto, že poslední larvální stadium a dospělci se živí krví. Hemonchóza sama o sobě není doprovázena průjmem. Zvířata postupně hubnou se zachovalou chutí k jídlu, spojivky a sliznice jsou bledé. I bezpříznakové začervení vlasovkou vede k razantnímu snížení užitkovosti, které je u koz tím větší, čím lepší dojnicí je infikovaná koza. Ztráta může činit až 25% nádoje a navíc se snižuje i obsah mléčného tuku. Konečné stadium infekce vlasovkou je naprostá vyhublost doprovázená otoky, které jsou zvláště patrné v mezisaničí, a porcelánovými sliznicemi. U jehňat a kůzlat, které se pasou na pastvinách silně kontaminovaných infekčními larvami, může být choroba akutní, doprovázená rychlým vyhubnutím a slabostí. Úhyn může při masivní infekci nastat do několika dní.

Hemonchóza II. typu je způsobená náhlým probuzením spících larev na konci zimy a v předjaří. Je-li jich dostatečné množství, sáním krve způsobí akutní nástup chudokrevnosti se slabostí a ulehnutím zvířat a následný úhyn či náhlou smrt bez předchozích patrných klinických příznaků.

Pokud je ovce nebo koza vyhublá, oteklá s bílými sliznicemi, začervení vlasovkou je na prvním místě mezi možnými příčinami. Podobně se může projevovat snad jen motoličnatost.

Další červi

Infekce teladorsagiaemi se zjevně projevuje především při velkém množství nezralých larev vyvíjejících se ve sliznici. Na jejich přítomnost slezové žlázky reagují zánětem doprovázeným jejich ztluštěním. Zároveň dochází k poruše jejich funkce, změněné žlázky nemohou produkovat kyselinu chlorovodíkovou, pH ve slezu stoupá a trávení je narušené.

Objevuje se silný vodnatý průjem, zvířata špatně rostou nebo hubnou a ztrácí chuť k žrádlu.

Teladosagióza je podobně jako hemonchóza dvojího typu. Teladosagióza I. typu vzniká na jaře při pastvě na zamořených pastvinách především u jehňat, která v krátkém čase spásla velké množství infekčních larev. Teladosagióza II. typu se objevuje na konci zimy při probuzení velkého množství spících larev, které byly spaseny na konci pastevní sezony. Vyskytuje se jak u ovcí, tak u koz.

Trichostrongylus axei je relativně neškodný. Je-li přítomný ve slezu ve značném množství (desítky tisíc červů) zhoršuje zánětlivé změny způsobené Teladorsagiaemi, se kterými se obvykle vyskytuje.

Léčba a prevence slezové červivosti

Největším problémem slezové červivosti je odolnost červů vůči podávaným antiparazitikům. Nikdy se nelze problému ve stádě zbavit jen podáváním léčiv. Podávání širokospektrálních antiparazitik bez rozmyslu dříve či později, a spíše dříve, vede ke vzniku rezistence a problém s červy je pak velmi těžce zvladatelný.

Cílem odčervovacího programu je proto dlouhodobé udržení infekce ve stádě na tak nízké úrovni, aby v ideálním případě nedocházelo ani ke snižování užitkovost zvířat a aby nedocházelo k nemocem či úhynům ze začervení.

Protože úplně každé zvíře je nositelem nějakých červů, kteří produkují značné množství vajíček, ovce a kozy zamořují své životní prostředí infekčními larvami. Je mnoho metod jak omezit jejich množství, ale většina z nich počítá s rotací pastvin. Má-li někdo ovce či kozy na zahradě či v sadu, tyto metody nelze použít. Tato místa, často o výměře kolem 3000 m², se během několika let nepřetržité pastvy zamoří a antiparazitiky se taková situace v podstatě nedá zachránit. V podstatě jediná kategorie zvířat, kterému zamořená pastvina relativně nevadí, je dospělá ovce. Pastva jehňat na zamořených pastvinách se vůbec nedá doporučit. U koz, které mají možnost živit se okusem a ne pastvou, je počet červů ve slezu nízký. Jakmile je ale koza donucena k pastvě, je k infekci červy velmi citlivá bez ohledu na věk.

Sanace pastvin

Infekční larvy mohou na pastvině přežít několik měsíců až let. Ničí je vyschnutí, proto je důležitým opatřením kosení nedopasků. Pomáhá také společná nebo střídavá pastva s jinými druhy zvířat, které se nemohou nakazit parazity malých přežvýkavců, jako je skot či koně. V podmínkách chovu za domem je nepraktičtější husa.

Antiparazitární program

Odčervovací program je potřeba stavět na míru konkrétnímu chovu. Záleží na dostupných pastvinách a jejich plochách, způsobu chovu, chovaných zvířatech a jejich počtu. V případě chovu ovcí bez sezónní říje držených neustále s beranem například nelze vůbec použít odčervovadlo, které je nevhodné pro březí zvířata. Další odčervovadla zase nemohou být použity u dojených zvířat. Důležitou součástí managementu je pravidelné vyšetřování trusu, výživného stavu a v případě vlasovky rutinní kontrola barvy sliznic zvířat.