Slintavka a kulhavka

Slintavka a kulhavka, SLAK, latinsky aphtae epizooticae, je neuvěřitelně nakažlivá nemoc sudokopytníků, především tedy skotu, malých přežvýkavců a prasat. Patří mezi ekonomicky nejvýznamnější nákazy na světě a to nejen kvůli přímým ztrátám způsobených snížením užitkovosti a úhyny především mladých zvířat, ale zvláště pro náklady na tlumení a likvidaci ohnisek.

Slintavka a kulhavka se u skotu, který je vysoce vnímavý k onemocnění, projevuje skutečně slintáním a kulháním – podstatou změn je tvorba velkých,později praskajících puchýřů na jazyku, dásních, tvrdém patře a také a mulci a také v mezipazhentí a na korunkovém okraji. Nemoc je doprovázená celkovým narušením zdravotního stavu, vysokou horečkou a nechutenstvím.

SLAK u prasat se projevuje hlavně horečkou, netečností a shlukováním a také kulháním a neochotou k pohybu, které je dané tvorbou puchýřů na korunkách, patkách a mezi špárky. Kulhání ale nemusí být patrné u prasat chovaných na podestýlce a  uchýře v tlamě či na rypáku nebývají pravidlem. Prase je zvíře, které dokáže velice efektivně šířit virus slintavky a kulhavky vzduchem, protože ho vydechuje obrovské množství.

U malých přežvýkavců může nemoc probíhat bez příznaků a tato zvířata jsou skrytými šiřiteli nákazy.

Poslední případ slintavky a kulhavky se v Česku objevil v roce 1974. Od roku 1991 se u nás nevakcinuje a případný výskyt nákazy by se řešil likvidací všech vnímavých zvířat v ohnisku. Slintavka a kulhavka patří mezi nebezpečné nákazy a její výskyt se hlásí OIE.

Původce

Slintavka a kulhavka je virové onemocnění. Vyvolávající patogen, Aphtovirus, patří do čeledi Picornaviridae. Je to jen 26–30 nm velký neobalený virus s kapsidou ve tvaru pravidelného mnohostěnu, uvnitř které se nachází jediné vlákno ribonukleové kyseliny.

Ve vnějším prostředí je poměrně odolný. Schopnost vyvolat infekci si ponechává i po vyschnutí, pří působení nízkých teplot a v prostředí s vysokou koncentrací solí. V zaschlých sekretech na podlaze, stěnách, senu nebo slámě, stejně tak i na kůži nebo vlně a podobných materiálech přežívá bez problémů jeden měsíc, v zimě až dva měsíce. Kejda v zimě může být plná viru až půl roku.

Inaktivují ho teploty nad 45 °C a také kyselé pH. Už při pH 6,5–6,8 se virové částice začínají rozpadat a při pH 5 jsou zničené už za 1 s. Ničí to též pH vyšší než 11 a také přímé sluneční světlo, ovšem to jen v případě, že není chráněný organickým materiálem.

Nejvýznamnější biologickou vlastností viru je výrazná antigenní rozdílnost. Existuje sedm různých typů viru: O, A, C, SAT 1, SAT 2, SAT 3 a Asia 1. Sérotyp O je v současnosti na celém světě nejrozšířenější.

Tam ale variabilita viru nekončí, v rámci každého typu existuje nespočet různých subtypů, celkem jich může být až 80. Největší počet subtypů tvoří typ A, pak typ O. Naštěstí pokud má zvíře protilátky proti určitému subtypu, do určité míry je chráněno proti infekci i dalšími kmeny virů z toho stejného sérotypu.

Subtypy se od sebe mohou lišit také různou virulencí a nebezpečností pro jednotlivé druhy vnímavých zvířat.

Dezinfekční prostředky k likvidaci viru slintavky a kulhavky

Detergenty a organická rozpouštědla jsou neúčinná, ale oxidační činidla virus neutralizují. Užitečné jsou proto chlorové preparáty v koncentraci 1–3 % i hydrogenperoxisíran draselný, také aldehydy (formaldehyd, glutaraldehyd). K plošné dezinfekci se používá horký roztok hydroxidu sodného.

Hostitelé viru

Slintavka a kulhavka je obecně nemoc sudokopytníků. Spektrum hostitelských druhů je neobyčejně široké, ale ne všechna vnímavá zvířata hrají skutečnou roli v šíření nákazy.

Nejdůležitějšími hostiteli slintavky a kulhavky je tur domácí, prase, ovce a kozy a buvol domácí.

Z divokých zvířat je vnímavá veškerá spárkatá zvěř, jak prase divoké, tak jelenovití. V Africe je divokým rezervoárem především buvol africký a méně významný je kudu, impala a gazely. Lamy a dromedáři, jsou proti nákaze velice odolní, ale při šíření onemocnění přesto představují riziko.

Mezi další vnímavé živočichy, kteří ale už nepatří mezi sudokopytníky, patří také slon indický a ježci.

Experimentální infekce je možná u potkanů, myší, morčat, králíků, nutrií, krtků, psů, koček, norků, opic i kura domácího. Velice vzácně se slintavkou a kulhavkou může nakazit i člověk.

Rozšíření nemoci ve světě

SLAK je endemicky rozšířená ve značné části Afriky (SAT, O, A) a na Blízkém východě (O, A, Asia 1). V Jižní Americe se daří nemoc eradikovat a zůstává přítomna jen ve Venezuele a Kolumbii.

Značná nakažlivost viru ale představuje neustálé riziko zavlečení i pro státy prosté nákazy.

Přenos nemoci

Slintavka a kulhavka vyniká svou nakažlivostí. Šíří se rychle přímým i nepřímým kontaktem.

V nakaženém chovu se přenáší z jednoho zvířete na druhé především kapénkami a také přímo aerosolem, zdravé zvíře virus přímo vdechne. Nakažlivé jsou ale kromě vydechovaného vzduchu i všechny sekrety a exkrety nemocného zvířete. Pokud se tělní tekutiny dostanou do oděrek nebo ran na těle jiného zvířete, také dojde k přenosu nemoci.

Choroba se skvěle šíří kontaktem nepřímým, to znamená znečištěnými pomůckami, vozidly, krmivem, vodou. Jako mechanický přenašeč slouží i lidé a nevnímavá zvířata, psi, kočky, koně, škodliví hlodavci i divocí ptáci.

Virus po smrti nebo porážce nepřetrvává dlouho ve svalové tkáni, ničí ho pokles pH při zrání masa. V blízkostí kostí a v orgánech ale zůstane živý a takový virus v chlazeném nebo mraženém mase představuje riziko při zkrmování odpadů prasatům a to i po velmi dlouhé době. Podobně mohou být zdrojem nákazy i mléčné výrobky, virus chráněný mléčnou bílkovinou totiž přežívá i nízké pH.

Přenos aerosolem

Schopnost viru tvořit infekční aerosoly z vydechovaného vzduchu umožňuje slintavce a kulhavce i šíření vzduchem na velice dlouhé vzdálenosti. Za vhodných podmínek, což je především vyšší vlhkost vzduchu, mírný vítr a rovina, která nedává oblaku viru do cesty žádné překážky, se může slintavka a kulhavka přenést z nakaženého chovu na jiný vzdálený až 20 km daleko.

Při takovém šíření jsou zdrojem nemoci především nakažená prasata, protože jediné nemocné prase vydechuje denně množství viru postačující k nákaze šesti kusů skotu. Skot je naopak velice vnímavý k nákaze aerosolem. Aby se aerosolem nakazilo druhé prase, musí být koncentrace virových částic ve vzduchu násobně větší, takže u prasat má tento způsob přenosu dosah asi “jen” 200 m.

Kdy jsou nemocná zvířata infekční

Další význačnou vlastností slintavky a kulhavky, která usnadňuje šíření nákazy, je fakt, že zvířata mohou být vysoce infekční ještě před prvními příznaky onemocnění. Zvláště to platí u ovcí. Vydechovaný vzduch může být nakažlivý už 1–2 dny před propuknutím nemoci.

U jiných hostitelů vylučování viru jen těsně předbíhá první příznaky choroby a nejinfekčnější jsou zvířata v době tvorby puchýřů. Po 4–5 dnech množství vylučovaného viru prudce klesá a po 10–14 dnech zcela ustává.

Asi polovina zvířat se ale stane bezpříznakovými nosiči viru, ten je v malém množství přítomen na sliznici nosohltanu. Doba trvání takového nosičství u kozy může trvat až 4 měsíce, u ovce 9 měsíců, u skotu tři a půl roku.

Průběh nemoci

Místem průniku viru a jeho prvním pomnožením v organismu je hltan. Jakmile pronikne do krve, šíří se lavinovitě do všech predilekčních míst, což je kůže a rohovatějící epitel dutiny ústní a jazyku. Myotropní kmeny se množí také v kosterní a srdeční svalovině.

Tvorba protilátek po několika dnech omezuje až zastavuje virémii, virus z krve mizí. Slintavka a kulhavka je akutně probíhající nemoc, do dvou týdnů se většina zvířat sama vyléčí. Mortalita nepřesahuje 5 %, nejčastěji hynou sající mláďata.

Inkubační doba

Průměrná délka inkubační doby u skotu činí 3 a půl dne, 2 dny u ovcí a 1–3 dny u prasat. Tyto doby se týkají přenosu stálým přímým kontaktem. Délky inkubační doby je vlastně velice variabilní, protože záleží na množství viru v okolí, což záleží na hustotě chovaných zvířat i na tom, jak je s nimi zacházeno. Velký infekční tlak inkubační dobu zkracuje na jeden den, naopak za jiných okolností může být interval mezi nakažení a prvními příznaky dlouhý až dva týdny.

V chovu se nakazí všechna zvířata během 2–14 dní, v intenzivních chovech prasat i během 24 hodin. Morbidita slintavky a kulhavky je prakticky 100 %.

Jak se slintavka a kulhavka projevuje

Klinické příznaky u skotu

Puchýř vzniklý na bezzubé části horní čelisti u skotu při SLAK
Puchýř vzniklý na bezzubé části horní čelisti u skotu při SLAK
Zdroj: Wikimedia Commons

SLAK u skotu je horečnaté onemocnění, teplota stoupá až na 41 °C a doprovází ji výrazné narušení celkového zdravotního stavu. Zvířata jsou apatická, nežerou ani nepřežvykují. Postupně se objeví výtok vodnatých slin z dutiny ústní.

Druhý až třetí ten trvání nemoci se začnou tvořit puchýře, afty. Predilekčními místy pro jejich tvorbu je především jazyk a bezzubá část horní čelisti, ale mohou se vytvořit i na dásních, tvrdém patře a na mulci a téměř současně se tvoří afty i na končetinách, v meziprstí a na korunkách a patkách, v přechodu kůže v rohovinu paznehtu. Změny bolí, nemocný skot kulhá nebo nechce vstávat. Dalším možným místem tvorby aftů jsou struky vemene. Dojení je bolestivé, tvorba mléka klesá a březí plemenice mohou potratit.

Eroze vzniká prasknutím afty při SLAK skotu
Eroze vzniká prasknutím afty při SLAK u skotu
Zdroj: Wikimedia Commons

Puchýře jsou několik centimetrů velké, na jazyku mohou splývat. Jsou naplněné nažloutkou lymfou a do tří dnů praskají. Na jejich místě vzniká plošná rána s chybějícím epitelem a výrazně červeným podkladem. Tyto eroze se asi za další dva dny začínají od krajů hojit. Hojení může komplikovat druhotná bakteriální infekce, zvláště u erozí na končetinách. Většina zvířat se ale postupně uzdraví. Dojivost se v dané laktaci ale už nevrátí k plánované produkci a ta zůstane o 20–50 % nižší.

Problém představuje taky zhoubná forma slintavky, vyvolaná myotropními kmeny viru. Napadá srdeční sval, což u mladých zvířat zapříčiňuje až 100% mortalitu.

Příznaky SLAK u prasat

U prasat bývají příznaky slintavky a kulhavky méně závažné. Mohou sice trpět vysokou horečkou (až 42 °C) a nechutenstvím doprovázeným netečností s shlukováním, ale stejně tak může být jejich teplota jen přechodně zvýšená.

Pokud se objeví puchýře v tlamě, bývají nejčastěji na jazyku, buď na jeho kořeni nebo jako drobné puchýřky na špičce. Mohou zcela chybět.

Změny na končetinách při SLAK u prasat
Postižení končetin prasete při SLAK

Na končetinách se nejvíce tvoří v meziprstí, na patkách a podél korunkového okraje, podobně jako u skotu. Jestli se vůbec vytvoří a jejich rozsah záleží také na způsobu chovu, u prasat chovaných na podestýlce jsou změny méně závažné než u prasat na holém betonu. Postižená prasata mohou kulhat, nechtějí se pohybovat, stojí nahrbeně nebo sedí jako pes. Na měkkém podkladě ale nemusí kulhat vůbec.

Dalšími místy, kde se mohou tvořit afty, je rypák, vemeno kojících prasnic, vulva, předkožka nebo i tlakové body na loktech nebo kolenou, zvláště u prasat ustájených na betonových roštech.

Rozsáhlé postižení korunky může způsobit i vyzutí špárků, nemoc dokáže vyvolat potrat prasnic a selata do osmi týdnů věku mohou hynout náhle na zánět srdečního svalu. U ostatních kategorií prasat bývá úmrtnost malá, ale hojení erozí na končetinách a vemeni může komplikovat bakteriální infekce s následným zjizvením.

Slintavka a kulhavka ovcí

Ovce, zvláště extenzivně chovaná zvířata, nemusí vykazovat žádné zjevné příznaky nemoci. Nemoc může postihnout jen několik málo zvířat z celého stáda. Spíš než tvorba aft v dutině ústní je častější končetinová forma, doprovázená tvorbou puchýřů v meziprstí a na korunkovém okraji, s výrazným kulháním. Nemocná zvířata mívají také horečku 41–42 °C. Náhlé úhyny několik dní starých jehňat v dobrém výživném stavu jsou možné.

Ovce je pro šíření slintavky a kulhavky klíčový hostitel, i při asymptomatickém průběhu nemoci jsou totiž silně infekční pro další zvířata. Na Blízkém východě, v Indii a dalších částech Asie jsou ovce hlavním rezervoárem nákazy.

Slintavka a kulhavka koz

Pro kozy je SLAK také mírně probíhající onemocnění. Na rozdíl od ovcí je u nich tvorba aft na končetinách méně častá a pokud se objeví, jsou jen malé. Afty se tvoří hlavně v dutině ústní a to ve formě drobných, rychle hojících se puchýřků, které jsou při pečlivém vyšetření dutiny ústní patrné jako 1–2 mm velké bílé tečky.

Většina koz je na první pohled zcela zdravá. Jiné příznaky, pokud se objeví, jsou zcela nespecifické: přechodná horečka, náhlý pokles mléčné produkce, potrat, náhlý úhyn kůzlat do dvou týdnů věku.

Subklinický průběh je však nejčastější a koza je společně s ovcí rezervoárem nákazy.

Výjimku tvoří infekce způsobená virem subtypu A22, která v Indii vyvolala epidemii SLAK u koz s celkovou mortalitou přes 8 % a příznaky podobnými SLAK u skotu.

Určení diagnózy

Slintavka a kulhavka je nejvýznamnější nákazou, která se projevuje tvorbou puchýřů v dutině ústní. Potvrzení nebo vyloučení nákazy je vždy potřeba provést laboratorním vyšetřením, vzorkem jsou nejlépe stěny neprasklých aft z dutiny ústní. Referenční laboratoř pro SLAK je SVÚ Praha.

Prakticky stejně se projevuje vezikulární stomatitida, která se u nás ale nikdy nevyskytovala, vezikulární choroba prasat, která postihuje pouze prasata, a vezikulární examtém, což je také nemoc pouze prasat, která se v Evropě rovněž nikdy neobjevila. Dohromady se tyto nemoci zařazují do komplexu tzv. vezikulárních nemocí a jsou nebezpečnými nákazami právě kvůli podobnosti se slintavkou a kulhavkou.

Po prasknutí puchýřů se ale SLAK podobá i dalším nemocem, jako je hlavnička skotu, slizniční choroba a IBR u skotu, bluetongue u všech přežvýkavců, příměť pysková a nakažlivá hniloba paznehtů u malých přežvýkavců a u všech zvířat poleptání, poranění nebo fotosenzitivní reakce neb tvorba puchýřů po konzumaci rostlin obsahujících furokumariny, jako je pastinák nebo komonice.

Léčba

Neexistují léky přímo proti slintavce a kulhavce, léčba je podpůrná, s tlumením bakteriálních infekcí.

Léčba SLAK v Evropě nepřichází do úvahy. K likvidaci ohniska je bezpodmínečně nutné zlikvidovat všechna vnímavá zvířata, bez pohledu na to, jestli vykazují příznaky nemoci, nebo ne. Likviduje se také mléko a mléčné výrobky, maso se může použít po tepelném opracování.

Prevence

Proti SLAK lze zvířata očkovat, ale vakcína sama o sobě nestačí k vymýcení nemoci, navíc nedokáže chránit proti všem typům viru a také může jen tlumit příznaky nemoci a dovolit její šíření do dalších oblastí.

V Česku je preventivní očkování zvířat zakázáno a veterinární správa by mohla povolit jen tzv. nouzovou vakcinaci k ohraničení případného ohniska. V současnosti je Česká republika země prostá nákazy a k prevenci zavlečení slouží veterinární dozor.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete použít tyto html tagy a attributy.