Zavolejte na číslo 724 825 232

Zavolejte

Svrab

Svrab, neboli prašivina, je silně svědivé onemocnění kůže způsobené parazitickými roztoči. Existuje vícero druhů těchto cizopasníků a proto i více druhů svrabu. Tento článek se věnuje takzvanému svrabu sarkoptovému, který způsobuje zákožka svrabová. To je „ten svrab“, který postihuje člověka a ze zvířat především lišky, psy a prasata, dále lamy, velbloudy a kozy, méně často fretky, skot, ovce a zřídka koně a kočku domácí.

Mezi jiné druhy svrabu patří především ušní svrab, který postihuje vnější zvukovod, notoedrový svrab koček, psoroptová a chorioptová prašivina přežvýkavců a koní, svrab morčat a vápenka, což je svrab postihující ptáky. Další kožní nemoc způsobená parazity, demodikóza, se pak označuje jako červená prašivina.

Původce

Dospělá samička zákožky (zdroj Wikimedia Commons)

Původcem svrabu je mikroskopický živočich, cizopasný roztoč zvaný zákožka svrabová, latinsky Sarcoptes scabiei. Podle rodového jména zákožek se proto tato nemoc u zvířat, které mohou trpět vícero druhy svrabu, nazývá sarkoptový svrab.

Zákožka je malý, pouhým okem sotva viditelný tvor. Má bílou barvu a ploché, při pohledu seshora má kulaté tělo s mírně vypouklou hřbetní částí, ze které vyrůstají tuhé chlupy. Nožky má krátké, kuželovité a jen první dva páry přesahují okraj těla. Tyto dva páry nožek jsou opatřené dlouhou stopkou zakončenou přísavkou. Druhé dva páry nožek jsou vždy v zákrytu pod tělem a u samiček nenesou žádné přísavky a jsou zakončené jen trnem. Sameček se od samičky liší tím, že přísavné terčíky na stopce má i na posledním, čtvrtém páru nožek. Zákožky nemají žádné oči.

Dospělá samička je 0,3 – 0,6 mm dlouhá a 0,25 – 0,4 mm široká. Samečkové jsou menší a dorůstají maximálně 0,3 mm délky a 0,1 – 0,2 mm šířky.

Životní cyklus

Zákožky svrabové jsou kožní parazité, kteří celý život žijí na hostiteli. Nevyskytují se jen na povrchu kůže, ale i přímo v kůži hostitele.

Po spáření si samička začne hloubit chodbičku v pokožce hostitele. Ta vede paralelně s povrchem kůže a samička ji dokáže vytvářet rychlostí až 5 mm za den. Živí se přitom vykopanou kůží a tkáňovým mokem, který se vylévá z poškozených tkání. Chodbičky nemají žádný konkrétní tvar, samička si vybírá směr náhodně a proto bývají chodbičky různě klikaté, celkem až 2 – 3 cm dlouhé. V každé takové chodbičce žije jen jedna samička a její potomstvo. Samička během prokousávání chodbičky klade jednotlivě vajíčka, celkem může naklást až tři denně po dobu dvou měsíců svého života.

Z vajíček se za tři až čtyři dny líhne šestinohá larva, která buď zůstává v chodbičce nebo častěji vylézá na povrch kůže, kde se živí na povrchu a ukrývá se v chlupových váčcích. Za několik dní se svléká a mění se v už osminohou nymfu. Nymfy se buď pohybují po povrchu kůže podobně jako larvy, nebo odpočívají v mělkých kapsách vykousaných v pokožce hostitele. Nymfy se ještě jednou svlékají a pak ještě jednou v dospělou zákožku. Samička se páří už v posledním nymfálním stadiu a samečkové brzy po kopulaci umírají.

Oplodněná samička se proto okamžitě po posledním svleku vydá hledat vhodné místo pro tvorbu své definitivní chodbičky. Od nakladení vajíčka do dospělosti zákožek uběhne 17 – 21 dní.

Přenos

Roztoči se snadno a rychle šíří přímým kontaktem mezi vnímavými hostiteli. Dokáží se ale šířit i nepřímo, kontaminovanými pomůckami nebo celkově prostředím zvířat. Přežití zákožek je vnějším prostředí mimo hostitele závisí na teplotě a vlhkosti. Při pokojové teplotě žijí dva až šest dní. Při deseti až patnácti stupních však při vhodné vlhkosti mohou vydržet bez hostitele až 21 dní.

Čím zákožky škodí

Samotné poškození kůže přímo způsobené zákožkami nemusí být velké. Chodbičky v kůži vypadají jako drobné pupínky, které svědí a svědí tím víc, čím více zákožek na zvířeti žije. Roztoči v kůži a zvláště jejich výkaly ale silně dráždí imunitní systém a během několika týdnů po infekci se vytváří silná hypersenzitivní reakce. Tato ve své podstatě alergie na přítomnost zákožek v kůži pak dává vzniknout velmi silnému svědění, které je pro svrab charakteristické. Ztráta srsti a tvorba krust a strupů je pak výsledkem neustálého poškozování kůže škrábáním. Proto může být svrab doprovázený značnými kožními změnami, i když roztočů je i malé množství, třeba jen jednotky, maximálně desítky kusů.

Klinické příznaky

Příznaky svrabu jsou dosti rozmanité, od bezpříznakového nosičství infekce po celotělové postižení kůže doprovázené jejím zhrubnutím, vypadáváním srsti a tvorbou vrstev příškvarů, pod kterými se nachází mokvající kůže. Svědění doprovázející svrab může být natolik intenzivní, že zvíře hubne a nakonec hyne z naprostého vyčerpání. U hospodářských zvířat se z důvodu jejich nepohody a neustálému škrábání snižuje silně užitkovost a to jak přírůstek ve výkrmu, tak mléčnost dojených zvířat.

Zákožky preferují k životu řídce osrstěné krajiny na těle zvířat a proto svrab vždycky začíná na typických místech. S postupem choroby ale srst nemocného zvířete řídne a vypadává a umožňuje šíření svrabu na celý povrch kůže.

Prvními příznaky svrabu je zarudnutí kůže a tvorba pupínků a stroupků s ložiskovým prořídnutím srsti. To je kožní změna způsobená samotnou zákožkou. Někdy zvířata reagují na přítomnost roztočů i kopřivkou.

Všechny ostatní příznaky vznikají v důsledku silného svěděné. Rozškrábáním vzniká rozedření povrchové vrstvy kůže s krvácením a tvorbou příškvarů. Chlupy řídnou a vypadávají. Chronické případy jsou doprovázené ztmavnutím kůže a jejím zhrubnutím, kůže se skládá v řasy, povrchové mízní uzliny bývají zvětšené. Svrab často doprovází sekundární infekce a to jak bakteriální, způsobená stafylokoky, tak celkové bakteriální přerůstání a u psa kvasinková malasseziová dermatitida. Tyto nemoci dále zhoršují jak svědění, tak poškození kůže.

Svrab psů

U psa začíná svrab na řídce osrstěné spodní části hrudníku, na kůži nad loketním kloubem a nad klouby hlezenními a na ušních boltcích. Postihuje také tlapky. Svědivá vyrážka na ušních boltcích při svrabu je výjimečná tím, že začíná na jejích okrajích a teprve postupně se šíří směrem k hlavě a do ucha. Tím se sarkoptový svrab odlišuje především od svrabu ušního nebo i kvasinkových zánětů kůže, které se šíří z ucha směrem ven, v opačném směru.

Formy svrabu u psa

Pokročilý svrab u psa, kůže na končetinách je ztluštělá a tmavá. (Zdroj: Wikimedia Commons)

Inkubační doba psího svrabu trvá asi tři týdny. Svrab se u psa může vyskytovat ve vícero formách. Klasická forma začíná na predilekčních místech, postupně se šíří a během dvou až osmi týdnů může postihovat již celé tělo zvířete. Lokalizovaná forma je naproti tomu omezená jen na jednu tělní krajinu, typicky na ušní boltce nebo na lokty. Zde vznikají svědivá ložiska doprovázená zarudnutím a tvorbou strupů, ale problém se nešíří dále. Svědění nemusí být tak kruté jako u celkové formy.

U psů, o které je dobře postaráno, může i celotělový svrab probíhat netypicky, protože strupy a příškvary jsou odmývány a veškeré příznaky se omezují na neustálé svědění a zarudnutí kůže.

Zvláště u mladých psů může svrab probíhat velmi nenápadně a upozornit na sebe jen zvýšenou tvorbou lupů na trupu a mírným svěděním. Možné je také v podstatě bezpříznakové nosičství.

Švédská forma

Vzácná je švédská forma svrabu. Doprovází ji jen mírné svědění a na obličeji, loktech i jinde na těle se vytvářejí tlusté příškvary, pod kterými žije obrovské množství zákožek. Je to nemoc postihující velmi staré či těžce nemocné psy, vyžaduje totiž silně oslabený imunitní systém. Může se vyskytnou i u psů, kteří dostávají vysoké dávky glukokortikoidů.

Svrab není jen kožní choroba, hypersenzitivita na roztoče a vzniklá zánětlivá reakce postihuje celé tělo. Proto může být svrab doprovázený i nechutenstvím, hubnutím či horečkou, které nesouvisí přímo se škrábáním. Celková hypersenzitivní reakce může i poškodit ledviny nemocného psa s následnou žízní a častějším močením.

Nemoci podobné svrabu u psů

Na svrab je potřeba myslet u všech psích svědivých kožních nemocí. Není nijak spojený s horší hygienou či špatnými podmínkami chovu, postihuje stejně obě pohlaví, psi všeho věku a všech plemen a nemá žádný sezónní výskyt. Psí kůži mohou však napadnout i jiní parazité, jako je dravčík či sametka podzimní. Pes může být hostitelem více druhů kožních parazitů najednou. Na kůži se může rozšířit také ušní svrab.

Silné svědění způsobují i neinfekční alergická onemocnění, atopická dermatitida, alergie na krmivo a alergie na bleší kousnutí. Ukrutně svědí také bakteriální kožní infekce a malasseziová dermatitida. Tyto dvě poslední nemoci navíc rády doprovází jak alergie, tak chronický svrab.

Svrab připomíná také autoimunitní kožní nemoc zvaná pemphigus foliaceus, seboroická dermatitida, která může být vrozená a bakteriální hypersenzitivita.

Svrab lišek

Prašivina lišek je častá nemoc. Začíná podobně jako u psů na loktech, ušních boltcích, hlezenních kloubech a na spodní části těla, postihuje také ocas. Nemoc se může rozšířit na celé tělo. Podobně jako u psa i u lišek je kůže nejprve zarudlá, pak tmavne, hrubne a pokrývá se stupy a krustami. Srst je prořídlá až vypadaná a zvířata se škrábou, olizují a vykusují. Nemocné lišky hubnou, ztrácení plachost a nakonec hynou. Po eradikaci vztekliny je prašivina lišek významnou infekční nemocí, která reguluje jejich stavy v přírodě.

V chovech kožešinových zvířat svrab může postihnout jak stříbrnou, tak polární lišku a kvůli znehodnocení kožek je ekonomicky závažnou a obávanou chorobou.

Svrab prasat

Sarkoptový svrab je nejvýznamnější kožní parazitózou u prasat. Je to také jediný druh svrabu, který prase postihuje. Dospělá zvířata v dobré kondici mohou být bezpříznakovými nosiči. Prasnice bývají hostitelkami značného množství zákožek na ušních boltcích a po porodu počet roztočů ještě stoupá. Od prasnice se brzy nakazí celý vrh selat. Nemoc u nich probíhá bez příznaků asi osm až deset týdnů, poté vzniká hypersenzitivní reakce a po dobu následujících osmi až devíti měsíců trpí nakažená prasata neustálým svěděním. Kožní změny se vyskytují hlavně v okolí očí a rypáku, na zevní ploše ušního boltce, v podpaží a všude tam, kde je kůže tenká. Napadená místa jsou zarudlá a objevují se malé červené pupínky, časem řídnou štětiny, kůže je zesílená a pokrývá se tlustými hnědými příškvary.

Svrab nepostihuje všechna prasata stejně, u některých způsobuje jen zhoršení konverze krmiv, u jiných může způsobit nejen zpomalení výkrmu, ale i hubnutí či úhyny. Predisponuje prasata k rozvoji osutiny a zhoršuje jejich vzhled při prodeji či porážce.

Podobnými nemocemi je už zmíněná osutina a pak dermatofytóza či zavšivení.

Svrab prasat trápí i divoká prasata, zvláště v oborách a ve farmových chovech při nízké hygieně a špatné výživě a ve volnosti tam, kde jsou divočáci přemnožení.

Svrab lam a koz

Svrab na hlavě kozy. (Zdroj: Wikimedia Commons)

U lam svrab postihuje především meziprstí, vnitřní stranu stehen, břicho, spodní část hrudi a podpaží. U samců je postižena předkožka, u samic hráz. Kůže je nejprve zarudlá s pupínky a pak nápadně zesiluje, tmavne a pokrývá se hnědými strupy. Je to svědivé onemocnění podobné méně závažnému psoroptovému svrabu, od kterého se liší právě zesílením postižené kůže.

U koz je sarkoptový svrab relativně častý problém. Začíná na hlavě, v okolí očí a u kořenů uší jako svědivá vyrážka. U některých koz dojde k rychlému uzdravení, i jiných se šíří a zánětlivé kožní změny nezůstávají jen na hlavě, ale šíří se na krk, hruď, vnitřní stranu stehen a vemeno, u kozlů na šourek. Postižená kůže je olysalá, zhrublá, rozpraskaná a skládá se v řasy. Druhotné bakteriální kožní infekce jsou běžným nálezem.

Nemocné kozy mají nízkou mléčnou užitkovost a ty hodně nemocné také hubnou, mají zvětšené uzliny a mohou se objevit i úhyny.

Sarkoptový svrab skotu, ovcí a koní

U skotu, ovcí a koní je svrab způsobený zákožkou svrabovou už jen jeden z mnoha druhů svrabu, které mohou tato zvířata postihnout a nepatří mezi ty časté.

U skotu začíná na hlavě a postupně se šíří na krk a plece a pak na celé tělo. Je nápadný právě svým rychlým šířením, celotělové postižení může vzniknout už za šest týdnů po prvních příznacích. Silné svědění doprovázející svrab postižené kusy velice trápí, odírají se o ohrady do krve, kůže zesiluje a chlupy vypadávají. Kvůli svědění zvířata pořádně nežerou, u krav se snižuje dojivost, u zvířat ve výkrmu se zhoršuje konverze krmiva, klesají přírůstky a zvířata mohou i hubnout. Navíc dochází i ke snížení kvality surových kůží.

U ovcí se sarkoptový svrab vyskytuje zřídka. Postihuje především okolí očí a uší a nešíří se na části těla pokryté vlnou. Stejně jako u ostatních zvířat i u ovcí snižuje přírůstky i případnou mléčnou užitkovost.

U koní je tento druh svrabu vyloženě vzácný, ale zase ze všech prašivin nejvíc nebezpečný. Začíná na hlavě, krku a plecích, odkud se mohou šířit po celém trupu. Těžce postižení koně slábnou, hubnou a trpí nechutenstvím.

Svrab koček a fretek

Svrab může postihnout i fretky, u kterých ale není tak častý jako u psů či lišek. U fretek se vyskytuje jak generalizovaná forma provázená celkovou lysivostí a silným svěděním, tak lokalizovaná forma svrabu, která způsobuje postižení tlapek. Tlapky jsou oteklé, zánětlivě změněné, s tvorbou příškvarů, drápky mohou být deformované nebo může dojít až ke svléknutí jejich rohového pouzdra. Tyto změny mohou být silně svědivé.

U koček je situace zcela jiná. Prašivá kočka totiž velmi pravděpodobně nebude trpět sarkoptovým svrabem. Je u nich častý svrab ušní, lysivé kožní  změny na hlavě může způsobit také plíseň nebo hnisající poranění, případně se u koček vyskytuje tzv. notoedrový svrab, což je druh prašiviny postihující převážně kočky.

Ale svrab ve smyslu sarkoptový svrab je u kočky vzácným nálezem. K rozvoji je potřeba zhroucení imunity kočky, například při nemoci FIV. Projevuje se krustózním zánětem kůže na obličeji a na ušních boltcích a postižením tlapek, které může být doprovázené i ztrátou drápků. Na těle se objevují lupy. Kočka se z důvodu svědění nadměrně olizuje, takže si může vylízat lysiny. Inkubační doba svrabu u kočky může být dlouhá i několik měsíců.

Diagnostika

Podle popsaných příznaků se zdá být jednoduché poznat svrab, ale opak je pravdou. Kožní změny nejsou způsobené zákožkami, ale rozškrábáním v důsledku svědění, a proto každé onemocnění provázené svěděním umí vyvolat u zvířete totožné kožní změny. Navíc při delší době trvání svrabu se nemocná kůže stává ideálním místem k množení bakterií, které i samy o sobě dokáží vyvolat svědivý kožní zánět.

Kožní seškrab příliš odpovědí nedává

Základní dermatologický diagnostický test, kožní seškrab, v případě svrabu poněkud selhává. Pokud se v seškrabu najde zákožka, její vajíčko, či výkaly roztočů, je diagnóza svrab na 100% potvrzena. Pokud se ale nenajde nic, vůbec nic to neznamená. Zákožky se nachází na okrajích kožních změn, takže seškrab může být falešně negativní z důvodu špatného výběru místa k odběru, ale stejně tak zákožek prostě na těle zvířete může být příliš málo. Seškrab je vždy potřeba provádět opakovaně třeba z deseti vhodných míst najednou a ani to nezaručí úspěch. Schopnost správně provedeného seškrabu odhalit svrab u svrabem postiženého zvířete je jen asi 20 – 50 %.

Jediným případem, kdy se v seškrabu objevuje spolehlivě množství zákožek, je při švédské formě svrabu. To ale zase znamená, že zvíře má nějaký závažný celkový problém, který je potřeba dále zjistit.

Pinal-pedal reflex

Faktu, že kožní změny u psa začínají na uších se využívá k orientačnímu testu tzv. pinal-pedal reflexu. Promnutí špičky ušního boltce spouští škrábání zadní končetinou na stejné straně těla. Reflex se může vyskytovat i u jiných svědivých onemocnění, ale ty ne tak často postihují právě ušní boltec. I tak je tento test spolehlivější než seškrab, dokáže odhalit 80 % psů se svrabem a jeho specifita je 94 %. To znamená, že jen asi 6 % zvířat se poškrábe při promnutí ušního boltce a přitom svrab nemá.

Testy na protilátky

Ze speciálních metod pomáhá k diagnóze ELISA test, který hledá protilátky proti roztočům v krvi.

Pes trpící svrabem často reaguje na roztoče obecně při testech na alergie. Léčba psů trpících svrabem jako alergiků je bohužel častá. K rozlišení může pomoci i sledování intenzity svědění, která je u svrabu větší. Svědění způsobené svrabem se jen u asi 30% psů daří zcela tlumit kortikosteroidy. U svrabu je také svědění horší v teple, takže se zhoršuje třeba po teplé koupeli nebo v noci. Pes trpící alergickou dermatitidou obvykle v noci aspoň pár hodin v klidu spí.

Léčba

V současné době je léčba svrabu snadná. Používají se především celkově působící antiparazitika ze skupiny makrocyklických laktonů. U hospodářských zvířat hlavně ivermektin a dále doramektin, moxidektin a eprinomektin.

U prasat se osvědčilo ošetření prasnic před porodem, zamezí se tak infekci selat.

U psů a fretek se svrab léčí podobnou látkou, selamektinem, ve spot-onu Stronghold nebo moxidektinem ve spot-onu Advocate. Fungují i tablety obsahujícími milbemycin, jako je Milpro nebo Milbemax nebo tablety „proti blechám“, jako je Bravecto, Nexgard nebo Simparica.

Před nástupem celkových antiparazitik se svrab léčil ostříháním srsti, omytím strupů a příškvarů a koupelemi v amitrazu. Pro fandy koupelí a přírodní léčby fungují po ostříhání a změkčení kůže i opakované koupele v síře.

Pro léčbu štěňat nebo březích fen, zvláště na počátku onemocnění a u lokální formy může určitou službu udělat i sprej s fipronilem použitý ve vyšší dávce na postižená místa.

Sanace prostředí

Zamezit opakované infekci může být problém. Zákožky v prostředí ničí plamen a vysoké teploty. Takže co jde opálit plamenem a co jde vyvařit nebo vyčistit parním čističem je potřeba vyvařit nebo vyčistit párou. Klece a kotce ideálně nechat 4 týdny prázdné. Do určité míry funguje proti svrabu i mráz a vyschnutí, takže venkovní prostory by měly být čisté už za dva týdny.

Hostitelská specifita a přenos na člověka

Zákožka svrabová je jen jedna a roztoči parazitující na různých druzích zvířat – a na člověku – se tvarem těla ani způsobem života nijak viditelně neliší. Přesto jsou ale populace zákožky svrabové do jisté míry tzv. hostitelsky specifické. Každý hostitel má svůj „druh“ zákožek, které se jen omezeně přenáší na jiné druhy zvířat.

Neplatí to vždy, psi se snadno a trvale nakazí svrabem pocházejícím od lišek, fretka (a kočka) od psa. Svrab koz je totožný se svrabem kamzíků. Navíc přestože svrab ovcí je způsobený jiným  druhem zákožek, koza se lehce nakazí i tímto ovčím druhem. V případě více druhů zvířat v domácnosti či hospodářství se proto vždy léčí všechna.

Tato hostitelská specifita ale znamená, že dojde-li k přenosu svrabu ze zvířat na člověka – a k tomu dochází ze 30 – 50 % případů, takže nic vzácného – infekce člověka je přechodná, zvířecí svrab se v lidské kůži dlouhodobě neudrží. Roztoči žijí jen na povrchu kůže, způsobují vyrážku a svědění, ale nemnoží se. Problém spontánně zmizí do čtyř týdnů po vyléčení zvířete nebo přerušení kontaktu s ním.