Svrab

Svrab, neboli prašivina, je silně svědivé onemocnění kůže způsobené parazitickými roztoči.

Existuje vícero druhů těchto cizopasníků a proto i více druhů svrabu. Tento článek se věnuje takzvanému svrabu sarkoptovému, který způsobuje zákožka svrabová. To je „ten svrab“, který postihuje člověka a ze zvířat především lišky, psy a prasata, dále lamy, velbloudy a kozy, méně často fretky, skot, ovce a zřídka koně a kočku domácí.

Mezi jiné druhy svrabu patří především ušní svrab, který postihuje vnější zvukovod, notoedrový svrab koček, psoroptová a chorioptová prašivina přežvýkavců a koní, svrab morčat a vápenka, což je svrab postihující ptáky. Další kožní nemoc způsobená parazity, demodikóza, se u psů někdy označuje jako červená prašivina.

Původce

Původcem svrabu je mikroskopický živočich, cizopasný roztoč zvaný zákožka svrabová, latinsky Sarcoptes scabiei. Podle rodového jména zákožek se proto tato nemoc u zvířat, které mohou trpět vícero druhy svrabu, nazývá sarkoptový svrab.

Zákožka je malý, pouhým okem sotva viditelný tvor. Má bílou barvu a ploché, při pohledu seshora má kulaté tělo s mírně vypouklou hřbetní částí, ze které vyrůstají tuhé chlupy. Nožky má krátké, kuželovité a jen první dva páry přesahují okraj těla. Tyto dva páry nožek jsou opatřené dlouhou stopkou zakončenou přísavkou. Druhé dva páry nožek jsou vždy v zákrytu pod tělem a u samiček nenesou žádné přísavky a jsou zakončené jen trnem. Sameček se od samičky liší tím, že přísavné terčíky na stopce má i na posledním, čtvrtém páru nožek. Zákožky nemají žádné oči.

Dospělá samička je 0,3–0,6 mm dlouhá a 0,25–0,4 mm široká. Samečkové jsou menší a dorůstají maximálně 0,3 mm délky a 0,1–0,2 mm šířky.

Životní cyklus zákožek

Zákožky svrabové jsou kožní parazité, kteří celý život žijí na hostiteli. Nevyskytují se jen na povrchu kůže, ale přímo v kůži hostitele.

Po spáření si samička začne hloubit chodbičku v pokožce hostitele. Ta vede paralelně s povrchem kůže a samička ji dokáže vytvářet rychlostí až 5 mm za den. Živí se přitom vykopanou kůží a tkáňovým mokem, který se vylévá z poškozených tkání. Chodbičky nemají žádný konkrétní tvar, samička si vybírá směr náhodně a proto bývají chodbičky různě klikaté, celkem až 2–3 cm dlouhé. V každé takové chodbičce žije jen jedna samička a její potomstvo. Samička během prokousávání chodbičky klade jednotlivě vajíčka. Může naklást až tři vajíčka denně a to po celou dobu svého dva měsíce trvajícího života.

Z vajíček se za tři až čtyři dny líhne šestinohá larva, která buď zůstává v chodbičce nebo častěji vylézá na povrch kůže, kde se živí na povrchu a ukrývá se v chlupových váčcích. Za několik dní se svléká a mění se v osminohou nymfu. Nymfy se buď pohybují po povrchu kůže podobně jako larvy, nebo odpočívají v mělkých kapsách vykousaných v pokožce hostitele. Nymfy se ještě jednou svlékají a pak ještě jednou v dospělou zákožku. Samička se páří už v posledním nymfálním stadiu a samečkové brzy po kopulaci umírají.

Oplodněná samička se okamžitě po posledním svleku vydá hledat vhodné místo pro tvorbu své definitivní chodbičky. Od nakladení vajíčka do dospělosti zákožek uběhne 17–21 dní.

Přenos svrabu

Roztoči se snadno a rychle šíří přímým kontaktem mezi vnímavými hostiteli. Dokáží se ale šířit i nepřímo, kontaminovanými pomůckami nebo celkově prostředím zvířat. Přežití zákožek ve vnějším prostředí mimo hostitele závisí na teplotě a vlhkosti. Při pokojové teplotě žijí dva až šest dní. Při deseti až patnácti stupních však při vhodné vlhkosti mohou vydržet bez hostitele až 21 dní.

Čím zákožky škodí

Samotné poškození kůže přímo způsobené zákožkami nemusí být velké. Chodbičky v kůži vypadají jako drobné pupínky, které svědí a svědí tím víc, čím více zákožek na zvířeti žije. Roztoči v kůži a zvláště jejich výkaly ale silně dráždí imunitní systém a během několika týdnů po infekci se vytváří silná hypersenzitivní reakce. Tato ve své podstatě alergie na přítomnost zákožek v kůži pak dává vzniknout velmi silnému svědění, které je pro svrab charakteristické.

Ztráta srsti a tvorba krust a strupů je pak výsledkem neustálého poškozování kůže škrábáním. Proto může být svrab doprovázený značnými kožními změnami, i když roztočů je malé množství, třeba jen jednotky, maximálně desítky kusů.

Klinické příznaky

Příznaky svrabu jsou dosti rozmanité, od bezpříznakového nosičství infekce po celotělové postižení kůže doprovázené jejím zhrubnutím, vypadáváním srsti a tvorbou vrstev příškvarů, pod kterými kůže mokvá. Svědění může být natolik intenzivní, že zvíře hubne a nakonec hyne z naprostého vyčerpání. U hospodářských zvířat kvůli dlouhodobé nepohodě a neustálému škrábání klesá silně užitkovost a to jak přírůstek ve výkrmu, tak mléčnost dojených zvířat.

Zákožky dávají přednost řídce osrstěným tělním krajinám a proto svrab vždycky začíná na typických místech. S postupem choroby srst nemocného zvířete řídne a vypadává a umožňuje šíření svrabu na celý povrch těla.

Prvními příznaky svrabu je zarudnutí kůže a tvorba pupínků a stroupků s ložiskovým prořídnutím srsti. To je kožní změna způsobená samotnou zákožkou. Někdy zvířata reagují na přítomnost roztočů kopřivkou.

Všechny ostatní příznaky vznikají v důsledku silného svědění. Škrábáním se rozedře povrchová vrstva kůže, která krvácí a tvoří se příškvary. Chlupy řídnou a vypadávají. Chronické případy jsou doprovázené ztmavnutím kůže a jejím zhrubnutím, kůže se skládá v řasy, povrchové mízní uzliny bývají zvětšené.

Svrab často doprovází sekundární infekce a to jak ta způsobená stafylokoky, tak celkové bakteriální přerůstání. U psa je častou komplikací kvasinková malasseziová dermatitida. Tyto nemoci zhoršují jak svědění, tak poškození kůže.