Zavolejte na číslo 724 825 232

Zavolejte
Home » Články » Nakažlivé nemoci » Vápenka

Vápenka

Vápenka, též prašivina běháků nebo prostě svrab je onemocnění neopeřených částí těla ptáků, při kterém se postižená místa pokrývají bílými maltovitými povlaky. U hrabavé drůbeže a kanárů postihuje vápenka především běháky, které jsou pak nevzhledné, zhrublé, s odstávajícími rohovými šupinami. U papoušků, především u andulek, vápenka způsobuje zhrubnutí kůže v okolí zobáku a očních víček, později i deformaci ozobí a zobáku.

Je to časté onemocnění jak andulek, tak drůbeže a kanárů, hlavně v zanedbaných chovech a v chovech vedených nepoučenými lidmi či lidmi, kterým je to jedno.

Původce

Původcem vápenky jsou mikroskopičtí parazitičtí roztoči. Existuje několik příbuzných druhů těchto cizopasníků, které jsou si dosti podobné. Mají okrouhlé tělo s velmi krátkými končetinami a polokulovitým chobotkem. Nožky samiček jsou zakončené drápky, samečkové mají na všech končetinách přísavné terčíky. Roztoči žijí celý život na hostiteli. Samičky jsou živorodé, kladou plně vyvinutou šestinohou larvu, která se mění přes dvě stadia nymfy v dospělého parazita. Celý cyklus trvá 20 – 26 dní.

Lupovka kuří

Vápenku hrabavé drůbeže způsobuje druh lupovka kuří, latinsky Knemidocoptes mutans. Latinské pojmenování cizopasníka dává jméno i odbornému názvu pro vápenku, knemidokoptóza. Lupovky se zavrtávají do rohových vrstev kůže na běhácích ptáků. Vápenka způsobená lupovkou kuří postihuje kura, krůty i divoce žijící pernatou zvěř. Onemocnět mohou i sovy. Samičky mají asi 0,5 mm v průměru, samečkové jsou o polovinu menší a mají tělo kryté štítkem s výraznou kroužkovitou kresbou.

Knemidocoptes pilae

Knemidocoptes pilae je jiný druh lupovky. Je to parazit papoušků, vůbec nejčastěji tím trpí andulka. Vápenku ale může dostat také korela a další australští papoušci, jako je alexandr, princeska, neoféma modrohlavá, kakariki nebo i kakaduové. Mimo to byla vápenka zjištěna také u ary zelenokřídlého a u amazoňana.

Samičky této lupovky jsou menší než lupovka kuří a kresba na štítku je doplněná drobnými tečkami.

Procnemidocoptes janssensi, původce vápenky agapornisů.

Knemidocoptes jamaicensis

Knemidocoptes jamaicensis je lupovka, která napadá běháky pěvců, u ptáků chovaných ze záliby především kanárů, amadin Gouldové a loskutáků. Vyskytuje se u značného počtu divoce žijících ptáků, mimo jiné i u pěnkavy obecné. Podobným druhem, který rovněž cizopasí na pěvcích, je Knemidocoptes intermedius. 

Přenos

Vápenka se šíří přímým kontaktem mezi ptáky, sdílením bidel a hřadů a u papoušků asi i krmením mláďat. Nemoc může delší dobu probíhat skrytě a propuknout při stresu či oslabení ptáků.

Příznaky vápenky u drůbeže

Roztoči si v pokožce pod rohovými šupinami hloubí klikaté chodbičky a živí se kůží a vytékající kožní lymfou. Larvy vylézají na povrch a tvoří si vlastní, mělčí chodbičky, ve kterých dospívají. Oplozená samička i pak buď prohloubí existující chodbičku nebo si vytvoří novou, definitivní. Přítomnost parazitů, zvláště jejich sliny a výkaly, hostitele silně dráždí a způsobuje odloučení rohových šupin a výtok, který na vzduchu tuhne v bílou nebo nažloutlou hmotu. Běháky zesilují, pokrývají se vrstvami strupů a může dojít i k deformacím drápů nebo celých prstů. Kožní změny ale nastupují pomalu, nemoc probíhá chronicky. Nejprve dojde k postižení prstů a až pak se změny šíří směrem nahoru. Kvůli plíživému zhoršování si vápenky chovatel často všimne až u starších ptáků.

Vápenka není jen estetický problém. Nemocné drůbeži způsobuje chronické nepohodlí. Může dojít k deformacím nebo dokonce ke ztrátě prstů. Do mezer mezi odstávajícími rohovými šupinami se dostávají nečistoty, hnůj a hlína a běháky jsou predisponované k druhotné bakteriální infekci, jako je stafylokokóza. Silně postižené slepice kulhají, hubnou, klesá také snáška a za několik měsíců může dojít i k úhynu vysílením. Občas se vápenka objeví i na hřebínku, lalocích a na obličeji.

Vápenka andulek

U andulek začíná vápenka v koutcích zobáku a odtamtud se pomalu šíří na ozobí a kořen zobáku. Na postižené kůži se objevují různě velké, šedavé nebo žlutošedé masy typicky voštinového vzhledu. Viditelné dírky jsou chodbičky roztočů v této keratinové hmotě. Nejprve jsou tyto změny malé, ozobí přestává být na celé ploše hladké, kůže v koutcích se loupe a kožní změny připomínají nalepené hrudky mouky.

Hmota se však časem zvětšuje, zesiluje a v pokročilých případech až ucpává nozdry. Vápenka umí způsobit vznik velkých nárůstů, které připomínají rohy.

Lupovky svými chodbičkami mohou trvale narušit i hluboké vrstvy pokožky, která rohovatěním tvoří zobák, a vznikají deformace zobáku, hlavně horní čelisti. Zobák může být zesílený, může přerůstat nebo se naopak může snadno lámat.

Kožní změny se mohou rozšířit i do okolí očí, na samotná oční víčka nebo i do okolí kloaky a na běháky. Na nohách začíná vápenka jako ostrůvkovitá ložiska zduřelých šupin, která se postupně slévají. Pokud má andulka vápenku na běhácích a je kroužkovaná, zesílení končetiny z důvodu nemoci může nožku zaškrtit a způsobit i její odpadnutí. Těžké postižení samo o sobě způsobuje bolest a neschopnost udržet se na bidle jak kvůli omezené hybnost jak v kloubech, tak kvůli deformaci chodidel nebo drápků.

Vápenka svědí, nemocní ptáci jsou neklidní, otírají si zobák o bidla či klec, velice svědivé je postižení nohou. Svědění je horší v noci a samo o sobě ptáka vysiluje. Zanedbaná vápenka ztěžuje až znemožňuje ptákovi příjem vody a krmiva, nakonec se přidávají dýchací potíže a pták hyne.

Vápenka andulek může však probíhat téměř bez příznaků, nebo je nakažené zvíře dlouhé měsíce bez viditelných potíží. Nejčastěji se rozvíjí u výletků a mladých dospělých ptáků, velký vliv má stres, podmínky chovu, imunosuprese. Vnímavější jsou zvířata z příbuzenské plemenitby a genetika obecně bude mít také značný vliv na individuální citlivost ptáků.

Vápenka u jiných papoušků

U neofém či kakariků se vápenka projevuje úplně stejně jako u andulek. U alexandra velkého mohou chybět viditelné kožní změny a projevy infekce lupovkami se omezují na svědění a vyškubávání peří, hlavně na krku, na hrudi, zádech a břiše. U ar je to podobné, ale svědění postihuje nohy a může spustit i sebepoškozování. Nemoc bývá spojená s jinými nemocemi, které oslabují imunitu.

Vápenka pěvců

Svrab je častá nemoc kanárů. Začíná jako zesílení šupin na spodní části prstů a chodidla, které postupně dále zvětšují a nakonec odstávají úplně pryč. Mohou se vytvořit doslova keratinové visačky, kterými jsou běháky ověšené. Drápky se deformují a přerůstají. Ptáček má problémy se sezení na bidle a podobně jako u andulek i u kroužkovaných kanárů hrozí ztráta končetiny z důvodu zaškrcení.

U pěvců se vápenka nešíří na hlavu ani nikam jinam, zůstávají postižené pouze končetiny.

Diagnostika

Vzhled pokročilé vápenky je poměrně charakteristický. U drůbeže a kanárů se někdy plete s přirozeným hrubším vzhledem nohou starších ptáků, ale vápenka způsobuje mnohem dramatičtější změny. Podobné změny na běhácích pěvců mohou být zapříčiněné neštovicemi nebo papilomavirózou.

U andulek je nejčastějším procesem, který se plete s vápenkou, tzv. hnědá hypertrofie ozobí samiček papouška vlnkovaného, což je záležitost  způsobená hormony, ne infekcí. Při hnědé hypetrofii ozobí zesiluje a ztrácí hladký povrch, ale nárůst je listovitý, ne voštinovitý s dírkami od roztočů. Dá se snadno sloupnout nehtem. Kožní potíže postihující neopeřené části těla mohou doprovázet i podvýživu, totiž nedostatek vitamínu A.

Každopádně pokud se pod mikroskop umístí keratinizovaná masa, šupiny nebo hmota zpod šupin, nebo přímo seškrab, bude preparát obsahovat množství roztočů. U drůbeže může být lupovka kuří, protože je větší, pozorována na spodní straně uvolněných šupin silnější lupou.

Léčba

Léčba je jednoduchá, bohužel mnoho zvířat je léčeno nedostatečně nebo vůbec. Úplně nejjednodušší a nejspolehlivější  je ivermektin nebo moxidektin, použitý buď jako kapka pod křídlo, nebo lokálně na kožní změny, nebo injekčně, nebo přímo do zobáku, to je jedno. Ptáci se ošetřují každé dva týdny tak dlouho, dokud krusty neodpadnou a příznaky zcela nezmizí.

Použití ivermektinu nebo moxidektinu je jedinou reálnou šancí úspěšné léčby papoušků nebo obecně ptáků, u kterých nejsou postižené jen běháky. Různé masti, vazelína, minerální nebo stolní olej akorát ptáka zapatlají, ale vápenky ho nezbaví. Tak maximálně mohou dočasně ulevit svědění.

Lokální ošetření je užitečné při léčbě drůbeže, hlavně proto, že ivermektin i moxidektin mají dlouhé ochranné lhůty na maso i vejce, 28 dní.

Čistě mechanicky se lupovky dají udusit olejem. Zvířatům se celé běháky namočí do oleje. Při těžké vápence je potřeba toto dělat každý den a to tak dlouho, dokud se běháky nevyléčí. Při použití vazelíny stačí ošetření jednou za týden opět až do vyléčení.

Rychleji fungují sirné masti, či koupele v síře nebo benzyl benzoát.

Z antiparazitik se s úspěchem dá použít amitraz či Arpalit, zvláště v kombinaci s oleji, které změkčí a odloučí vrstvy strupů. Ošetření antiparazitiky se opakuje následující den a pak za 14 dní. Nicméně zde už opět vzniká problém s ochrannými lhůtami na vejce, které jsou i při použití Arpalitu několik týdnů dlouhé.

Lokální ošetření nemusí chov zcela zbavit vápenky, protože roztoči mohou přežít i na neošetřených částech těla.

Sanace prostředí

Roztoči nějakou dobu přežijí i mimo hostitele, takže sanace chovatelského zařízení je nezbytná. Omytí, výměna bidel a hřadů, dezinfekce Virkonem S a insekticidní postřik by měl stačit. Horší je to s výběhy drůbeže, zvláště pokud jsou rozbahněné. Udržovaný, suchý výběh, ve kterém nebudou mít slepice rozmočené nohy, roztoče dlouhodobě neudrží a dá se ošetřit třeba Stalosanem. Bahnitý výběh je problém.

Doplňková léčba

Zvířata se zanedbaným svrabem na běhácích mohou ocenit i antibiotika a léky proti bolesti. Hojení urychluje přídavek vitamínu A.

Deformace drápků, prstů, zobáku nebo rohových šupin mohou být trvalé. Těžce nemocné ptáky je možná lepší utratit. Při včasné léčbě je prognóza vynikající, vápenka je dobře léčitelná nemoc.