Druhy bakteriálních kožních zánětů
Pyodermie je vlastně hodně široký termín. Dělí se proto na několik skupin, podle toho, co jaké hloubky je kůže zánětem zasažena.
Infekce kožního povrchu
Infekce kožního povrchu jsou nejmírnější. Bakterie pronikají jen do vrchní zrohovatělé vrsty pokožky. Mezi takové procesy patří především dermatitida kožních záhybů, intertrigo. Substrátem pro růst bakterií je maz, nečistoty, případně sliny nebo slzy. Postižené oblasti je pokrývají hlenohisavým sekretem, nepříjemně páchnou a svědí. Při chronickém průběhu postižená kůže časem zesiluje a tmavne. Intertrigo lze zvládat pravidelným čištěním záhybů dezinfekčními a sušivými prostředky, případně plastikou záhybu.
Mezi infekce kožního povrchu patří také akutní mokvavá dermatitida, neboli hotspot. Hotspot je velmi rychle šířící se kožní zánět, při kterém se kůže pokrývá lepkavým výpotkem a žlutými strupy. Hotspoty navíc silně svědí.
Povrchové pyodermie
Povrchové bakteriální infekce kůže zasahují už celou tloušťku pokožky. Vůbec nejčastější takovou infekcí u psa je folikulitida, zánět chlupových váčků. Bakteriální folikulitida navíc patří mezi nejběžnější onemocnění kůže psa vůbec.
Zánětlivé změny chlupového váčku se navenek projeví jako drobný pupínek, který rychle dozrává ve vřídek, z jehož středu vyrůstá chlup. Vřídky jsou ale velice křehké, rychle praskají a na jejich místě zůstávají stroupky uspořádané do kruhu kolem postiženého chlupového folikulu. S trváním infekce chlupy nakonec vypadávají a až do vyléčení další nerostou.
Většina psích folikulitid je způsobena stafylokokem S. pseudointermedius. V ostatních případech je příčinou zánětu chlupových váčků demodikóza, méně často kožní plíseň. I tyto nemoci ale může komplikovat bakteriální infekce. Bakteriální folikulitida je silně svědivé onemocnění a zvláště krátkosrstým plemenům psů dává typický vzhled „srsti sežrané od molů“.
Jiným typem povrchového zánětu kůže je akné, které postihuje především štěňata, případně kočky bez ohledu na věk.
Posledním druhem je impetigo, což je nemoc odlišná tím, že zánět nepostihuje chlupové váčky, ale kůži mezi nimi. Typickým místem výskytu jsou řídce osrstěné tělní krajiny. Vytváří se drobné vřídky, v jejichž okolí je kůže zarudlá. Vyrážka nesvědí ani nebolí. Příčinou je porucha imunity.
Hluboké pyodermie
Hluboké pyodermie jsou závažné nemoci, které postihují škáru. Hnisavý proces mohou spustit cizí tělesa, jako například osiny, poranění, typicky pokousání, nebo infekce otlaků, nebo může dojít k přestupu infekce z povrchové pyodermie. Vyvolávající bakterie jsou především E. coli, Proteus spp. a pseudomonády, při infekci podkoží také Klebsiella pneumoniae, Serratia marcescens, klostridie, peptostreptokoky.
Nejčastějším projevem hlubokých pyodermií je furunkulóza, která vzniká při celkové infekci chlupových folikulů, která končí prasknutím chlupového váčku. Vznikají hnisavé nežity a infekce se může šiřit i škárou do okolí. V tom případě se v kůži vytváří mnohočetné hnisavé trakty, ze kterých samovolně vytéká hustý hnisavý sekret s krví, případně jde takový obsah snadno vytlačit. Srst nad trakty se slepuje a vypadává.
Furunkulóza bývá obvykle lokální, postihuje meziprstí nebo tlakové body či místo migrace cizího tělesa. Celotělové hluboké pyodermie bývají spojeny s těžkými poruchami imunity. Plemenná predispozice pro vznik furunkulózy existuje především u německých ovčáků, u kterých probíhá ve dvou různých typech: jako celotělová hluboká pyodermie německých ovčáků nebo lokálně v oblasti konečníku jako perianální fistulace německých ovčáků.
Diagnostika pyodermie
Jen velmi zřídka se kožní onemocnění dají diagnostikovat pohledem nebo i klinickým vyšetřením bez laboratorní diagnostiky. Výjimku tvoří snad hotspot, který má typický vzhled, případně gangrenózní dermatitida drůbeže.
Jinak má zásadní význam kožní seškrab, otisky a preparáty z obsahu vřídků, kultivace na kožní plísně, zvláště při hlubokých pyodermiích kuitivace původce a stanovení citlivosti na antibiotika a protože bakteriální kožní záněty psů jsou prakticky vždy druhotným problémem, základem je pátrání po primární příčině.
Léčba bakteriálních zánětů kůže
Léčbu bakteriálních zánětů kůže musí bezpodmínečně vést veterinární lékař.
Povrchové pyodermie dobře odpovídají i na lokální léčbu dezinfekčními šampony nebo roztoky. U hlubokých pyodermií je nezbytné také nasazení antibiotik. Antibiotika se při léčbě kožních bakteriálních zánětů podávají dlouhodobě několik týdnů a vždy minimálně 14 dní po vymizení příznaků.
