Infekce měchovci je parazitární onemocnění psů, koček, skotu, ovcí, koz, lam a prasat. Největší význam má u skotu a psů. Měchovci jsou parazitičtí oblí červi, infekce měchovci proto patří mezi tzv. nematodózy. Škodí dvěma způsoby, které vyplývají z jejich životního cyklu. Larvičky pronikající přes kůži způsobují kožní dráždění nebo vyrážku a dospělí červi v tenkém střevě okousávají střevní sliznici, která krvácí, a krevní ztráty mohou být tak velké, že vedou k chudokrevnosti.
V Česku se nejčastějším druhem měchovec liščí, což je parazit psů ze zanedbaných chovů se zamořenými venkovními výběhy a kotci. Dokáže cizopasit i ve střevě koček. Dalším významnějším druhem je měchovec dobytčí, parazit skotu paseného na vlhčích pastvinách.
O měchovcích
Měchovci patří mezi hlístice, v dospělosti jsou to centimetr až několik málo centimetrů dlouzí živočichové obvykle šedavě bílé barvy. Tělo je tlusté, nejsou to žádní vlasoví červi. Hlavová část červa je charakteristicky ohnutá nazad, takže ústní otvor se otvírá ne vpředu, ale nahoře v přední části. Ne všichni měchovci jsou ohnutí stejně nápadně, ale každopádně právě tento znak jim dal anglické pojmenování „hookworm“, hákovitý červ. Měchovci mají dobře vyvinutou ústní kapsli, která bývá opatřená zuby nebo ostrými destičkami.
Dospělí měchovci jsou parazité tenkého střeva. Zanořují se celou ústní kapslí do střevní sliznice a zuby rozrušují sliznici až do takové hloubky, že obnažují krevní kapiláry. Živí se sliznicí, někteří sliznicí a krví. Krev z porušené střevní stěny navíc bez využití odtéká do střevního obsahu.
Měchovci mají oddělená pohlaví. Zadní konec samečků je vějířovitě rozšířený ve vyztuženou kopulační burzu, kterou se sameček přichytává k ústí dělohy samice. To se nachází asi v polovině délky těla samičky, takže spáření červi mají podobu písmena T.
Životní cyklus měchovců
Samičky kladou množství oválných tenkostěnných vajíček, které jsou pod mikroskopem typicky „strongylidní“, obsahují 4–16 kulovitých tmavších blastomer. Při koprologickém vyšetření trusu přežvýkavců se někdy nerozlišují jednotlivé druhy strongylidních červů, mezi které patří i měchovci a přítomnost měchovců může být proto shrnuta v kolonce „GIN“, gastrointestinální nematodi. U psů a koček znamená přítomnost strongylidních vajíček v trusu vždy invazi měchovci.
Vývoj je přímý, nevyžaduje mezihostitele. Ve vnějším prostředí se z vajíček líhne larva, která se 2x svléká a asi po týdnu dozrává v infekční larvu zvanou L3. Larvy mohou proniknout do těla nového hostitele mnoha způsoby: Dokáží se přímo provrtat přes pokožku, která je ve styku s kůží, nebo čekají, až je hostitel spolkne. V případě, že je hostitel masožravec, může využít také rezervoárových hostitelů a masožravec se nakazí jejich sežráním.
Druhy měchovců
Existuje vícero druhů měchovců. Všichni měchovci jsou si příbuzní a tvoří jednu čeleď Ancylostomatidae. V rámci čeledě se dále dělí na dvě podčeledě. První se nazývá Ancylostomatinae, což jsou parazité masožravců s rody Ancylostoma, Uncinaria, Globocephalus a Placoconus.
Druhá čeleď je Bunostominae. To jsou parazité býložravců a podčeleď obsahuje rody Bunostomum, Necator, Bathmostomum a Grammocephalus. Podle rodu vyvolávajícího červa se proto infekce měchovci dále označují konkrétními názvy: Ankylostomóza, uncinarióza, bunostomóza, globocefalóza. Další rody v našich podmínkách nemají větší význam.
Uncinarióza
Uncinarióza je v Česku nejčastější infekcí měchovci u masožravých zvířat. Původcem je měchovec liščí, Uncinaria stenocephala. Je to parazit tenkého střeva psa, kočky, lišky i mnoha dalších psovitých a kočkovitých šelem a drobní savci mohou sloužit jako rezervoároví hostitelé.
Měchovec liščí je malý červ, nanejvýš asi centimetr dlouhý, samičky jsou asi o třetinu větší než samečkové. Ústní kapsle je vybavená řezacími chytinovými destičkami. Životní cyklus je jednoduchý. Infekční L3 vstupují do organismu tak, že jsou pozřeny definitivním hostitelem. Přecházejí rovnou do střeva, kde po 15 dnech dospívají. Časté je využití rezervoárového hostitele a zvíře se nakazí sežráním myší či jiných drobných savců. Přes placentu ani mlékem se měchovec liščí šířit nedokáže.
Patogenita je nízká. Měchovec liščí se živí střevní sliznicí, ale způsobené krevní ztráty jsou poměrně malé. Jen při silných invazích štěňat či koťat může být příčinou průjmu, snížené chuti k jídlu a slabosti způsobené mírnou chudokrevností.
Dermatitida způsobená měchovci
Spíše než ve střevě měchovec liščí vadí v kůži. Infekční larvy pronikají ze zamořeného vnějšího prostředí také do kůže, ale tímto způsobem nejsou schopné dokončit svůj životní cyklus. Při svém průniku kůží ale velice dráždí a měchovec liščí je nejvýznamnějším původcem dermatitidy způsobené měchovci.
Postižené jsou především tlapky a to jak polštářky tak meziprstí, ale i hrudník, bříško, stehna, hrázka nebo ocas a vůbec všechny místa, která mohou mít v kontaktu se zamořenou půdou výběhů či podlahou kotců, kde se nachází infekční larvy. Dermatitida způsobená měchovci začíná jako červené svědivé pupínky a zarudlé meziprstí, brzy mohou být tlapky oteklé, bolavé a teplé na pohmat. Rohovina na polštářcích měkne a polštářky se mohou loupat. Pes žijící dlouhodobě v zamořeném prostředí bude mít tlapky zhrublé a hyperkeratotické, s deformovanými drápky.
Larvy měchovců potřebují ke svému životu teplo, dermatitida způsobená měchovci je proto nejčastější v době od července do září.
Ankylostomóza
Podrobnější informace naleznete v článku Ankylostomóza psů
Měchovec psí je původcem ankylostomózy, která je mnohem nebezpečnější než uncinarióza. Naštěstí je tato nemoc častější v tropech a subtropech, protože larvy potřebují k vývoji teplo a nepřežívají mráz.
Měchovec psí je výrazně patogenní parazit, který způsobuje značné ztráty krve. Ústní kapse je opatřena třemi páry zubů. Měchovec psí je dvakrát tak velký jak měchovec liščí.
Přenáší se všemi způsoby vlastními měchovcům. Dokáže infikovat nového hostitele přímo pozřením, larvy pronikají přes kůži, využívají rezervoárové hostitele a navíc se vylučují i do mléka, takže rychle infikují novorozená štěňata. Ty dokáže infekce zahubit. Na kůži způsobuje průnik larev jen malé změny, u zvířat v promořeném prostředí se objevuje nejčastěji mokvání v meziprstí.
V tropech postihují psí střevo ještě další dva druhy teplomilných měchovců, A. braziliense a A. ceylanicum. Ty napadají také kočku, i když v našich podmínkách ankylostomózu koček způsobuje ještě jiný druh měchovce, měchovec kočičí, latinsky Ancylostoma tubaeforme.
Ankylostomóza koček
Měchovec kočičí je menší než měchovec psí, samičky dorůstají do délky max. 1,5 cm. Kočku infikují jak průnikem larev přes kůži, tak pozřením larev nebo přes rezervoárové hostitele. Nepřenáší se však mateřským mlékem. Trvá asi tři týdny, než nakažená kočka po infekci začne vylučovat vajíčka v trusu. Nebezpečnost červa je malá, začervená kočka špatně roste a má suchou, nekvalitní srst.
Pro kočku není výrazně nebezpečná infekce ani tropickými druhy měchovců.
Bunostomóza
Bunostomóza je infekce způsobená měchovci rodu Bunostomum. Nejdůležitější takový parazit je druh Bunostomum phlebotomum. To je střevní cizopasník skotu.
Nemoc se vyskytuje na celém světě. I měchovci skotu jsou teplomilní a bunostomóza u nás proto není důležitá nákaza pastevně chovaného skotu. Parazit se ale přizpůsobil životu ve stájích s vlhkou podestýlkou. Na pastvině přežijí larvy v létě jen asi 7 týdnů, mráz je spolehlivě ničí.
Bunostomóza choroba postihující telata nejčastěji ve věku 4–12 měsíců. Starší zvířata si vytváří imunitu a počet červů dokáží udržet v patřičných mezích, takže se u nich přítomnost cizopasníků navenek neprojevuje. Parazitičtí červi pronikají do hostitelů jak přímým spasením infekční larvy nacházející se na pastvinách, tak pronikáním larev přes kůži. Druhý způsob je typický pro infekci ustájených zvířat.
Dospělí měchovci jsou až 2,8 cm velcí načervenalí červi, samečkové jsou o polovinu menší. Obývají tenké střevo hostitele, hlavně dvanáctník a přední část lačníku. Ústní kapsle je opatřená řezacími destičkami a třemi ostrými zuby na dně, poslední larvální stadium a dospělci se živí krví. Už 100 měchovců představuje silnou infekci, která se projevuje prohlubující se chudokrevností, hubnutím a otoky v mezisaničí. Některá telata mají také průjem, který může být s příměsí krve, ale většinou bývá mírný nebo střídavý. Přítomnost dvou tisíc červů může u mladého skotu způsobit smrt.
Migrace infekčních larev a jejich dospívání
Tzv. prepatentní perioda, doba od infekce do objevení se vajíček v trusu, je u měchovců skotu dosti dlouhá. Když skot spase infekční larvy, tyto se opakovaně svlékají a dospívají ve stěně střeva a dospívají až 7–10 týdnů po nakažení.
Nakazí-li se zvíře infekčními larvami, které pronikly kůží, larvy cestují do krevních cév, krevním oběhem do plic, kde se provrtají přes plicní sklípky, nechají se vykašlat a spolknout a tak se asi 11. den po infekci dostávají do střeva, kde se přibližně 20. den přeměňují na krví se živící poslední larvální stadium. Dospívají až 6 týdnů po infekci. To znamená, že zvíře může být viditelně nemocné, aniž by mělo v trusu vajíčka měchovců.
Další příznaky bunostomózy skotu
Složitá migrace larev v těle má na svědomí také další příznaky napadení měchovci. Pronikání larev dráždí kůži, způsobuje vyrážku nebo i kopřivku na končetinách nebo na břiše, kůže také zesiluje a hrubne. Svědění se projevuje neklidem zvířat, podupáváním nebo olizováním se.
Hromadná migrace larev plícemi zase způsobuje kašel a společně s virovou nebo bakteriální infekcí může přejít v zápal plic.
Bunostomóza skotu málokdy probíhá sama, často se měchovci objevují jako součást smíšených infekcí dalšími střevními parazity. Jiné parazitózy jsou zároveň nejdůležitějšími podobnými nemocemi, chudokrevnost a otoky mezisaničí způsobuje hlavně infekce vlasovkou slezovou a fasciolóza.
Bunostomóza ovcí, koz a lam
Bunostomóza způsobená jiným druhem, B. trigonocephalum, postihuje ovce, kozy a velbloudovité. Napadá také srnčí zvěř. V našich podmínkách je to méně důležitý parazit vyskytující se u zvířat pasených na vlhkých pastvinách a ustájených ve stájích s vlhkou špinavou podestýlkou. I tento druh měchovce je teplomilný. Způsobem infekce i projevy se nemoc podobá bunostomóze skotu. Prepatentní perioda trvá 6–8 týdnů, příznaky nemoci vyvolává 100 a více červů a 600 červů postačí ke smrtelné infekci ovce.
V tropech se vyskytuje nebezpečnější druh měchovce malých přežvýkavců, Gaigeria pachyscalis. Během několika týdnů dokáže už 100 červů zahubit nakaženou ovci.
Globocefalóza
Globocefalóza je nemoc prasat a to jak prasat domácích, tak prasat divokých. Původcem je měchovec zvaný Globocephalus urosubulatus. Je to malý červ, jen 4–8 mm velký. Šíří se jak přímo spolknutím larev nebo průnikem kůží. Patogenita je malá, silné infekce selat způsobují vyhubnutí a chudokrevnost, migrace larev může způsobit kašel. Je to častý parazit divokých prasat chovaných v oborách.
Léčba
Léčba začervení měchovci je na jednu stranu jednoduchá, střevní stadia parazitů spolehlivě ničí benzimidazoly i pyrantel, tedy běžné odčervovací prostředky. Likviduje je také ivermektin, doramektin, selamektin a další makrocyklické laktony. Problémem zůstávají migrující larvy, na které je účinek odčervovadel slabší a zapouzdřená stadia měchovce psího.
Navíc u zesláblých chudokrevných zvířat je nutná také podpůrná péče, podání železa a vitamínu B12, dobré krmení a zotavení je pomalé.
Důležité preventivní opatření je hlavně pravidelný odkliz trusu a udržování suchého prostředí pro chov zvířat. Larvy nesnáší vyschnutí a mráz.
