Leishmanióza je závažné nakažlivé onemocnění přenášené krev sajícími muškami koutulemi. Protože koutule a původce leishmaniózy vyžadují vyšší průměrné denní teploty, leishmanióza v ČR patří mezi nemoci importované a cizokrajné.
Z domácích zvířat leishmanióza napadá především psa, který je přirozeným hostitelem jednoho z mnoha druhů parazitických prvoků leishmanií. Nemoc u něj probíhá jako vleklé onemocnění doprovázené hubnutím, záněty kůže a selháním ledvin.
Výrazně méně často onemocní kočka, u koně je leishmanióza objevuje jen ve své kožní formě. Leishmaniózou může onemocnět také člověk.
Původce nemoci
Leishmanióza je choroba způsobená cizopasnými jednobuněčnými organismy, prvoky z rodu Leishmania, česky zvané ničivky. Jsou to příbuzné trypanozom, ale na rozdíl od nich nežijí volně v krvi savců.
Leishmanie místo toho využívají jinou strategii. V těle savců, kteří jsou rezervoárovým hostitelem, přežívá jako bezbičíkatá forma ve všech bílých krvinkách, které jsou schopné fagocytózy, pohlcení cizorodých částic. Parazité se dostanou do kůže bodnutím krev sajícího pakomárka koutule. Nechají se spolknout makrofágy, bílými krvinkami, které v těle hrají roli největších uklízečů. Místo toho, aby je to zničilo, se uvnitř makrofágu začnou množit, nakonec buňka praskne a prvoci proniknou do dalších a dalších makrofágů. Někdy je infekce omezená na místo vpichu a infekce a výsledkem je kožní leishmanióza. Jindy se tělu nepodaří infekci omezit na kůži a v makrofázích se parazité dostávají do mízních uzlin, krve, kostní dřeně a vůbec do celého těla. Tak vzniká leishmanióza útrobní neboli viscerální.
Druhým hostitelem leishmanií je vektor, pakomárek. Leishmaniózu přenáší koutule z rodu Phlebotomus nebo v Americe, kde flebotomové nežijí, příbuzný rod Lutzomyia. Hmyz se nakazí sáním krve s bílými krvinkami plnými ničivek. Ve střevě koutule parazituje leishmanie jako bičíkaté stadium žijící mimo buňky, množí se a nakonec proniká do hltanu a sosáku koutule. Trvá asi týden, než hmyz po nasáti leishmanií dokáže přenášet nákazu na jiná zvířata a vyžaduje to průměrné denní teploty vyšší než 18 °C.
Shluky parazitů v sosáku pakomárka mohou být tak velké, že omezují hmyz v sání krve, ten hladoví a bodá víckrát, než nekakažený flebotomus. Při bodnutí se prvoci dostávají do kůže nového savčího hostitele a cyklus se uzavírá.
Druhy leishmanií
Leishmanií existuje mnoho různých druhů, které se liší geografickou oblastí výskytu a preferovaným rezervoárovým živočichem. Pro veterinární medicínu má největší význam Leishmania infantum. Někdy se označuje také jako Leishmania donovani infantum, nebo je L. infantum umístěná do komplexu druhů L. donovani. Bez ohledu na taxonomické uspořádání je L. infantum druhem ničivky, jejíchž hlavním rezervoárem je pes domácí. Zároveň je tento druh původcem zoonotické viscerální leishmaniózy člověka.
Kde psům hrozí nákaza leishmaniózou
Psí leishmanióza způsobená L. infantum je endemická, to znamená trvale se vyskytující, zejména v celém Středomoří. V Evropě se vyskytuje v Portugalsku, Španělsku, v jižní Francii, na Apeninském a Balkánském poloostrově. Hranice rozšíření se vlivem oteplování klimatu posunuje na sever a ojedinělé případy u psů, kteří necestovali do zahraničí, se objevily i v Německu a Maďarsku. Dále je leishmanióza běžná v severní Africe, na Blízkém východě a ve střední Asii, zasahuje až do Číny.
L. infantum vyskytující se v Novém světě se nazývá Leishmania chagasi a ta se vyskytuje v oblasti od severní Argentiny po Mexiko.
Přenos leishmaniózy psů
Hlavním způsobem přenosu leishmaniózy je využití vektora, tedy koutule. Pes se nakazí poštípáním tímto hmyzem.
Existují ale i další možnosti nákazy. Nemoc se dokáže přenášet pohlavním stykem, přechází na štěňata v děloze matky, možný je přenos krevní transfuzí. Také při pokousání, pokud dojde ke smísení krve nakaženého a zdravého psa.
Navíc nelze zcela vyloučit, že leishmaniózu nedokáží přenášet také blechy nebo klíšťata, v podezření je piják hnědý, Rhipicephalus sanguineus.
Průběh leishmaniózy psů
Většina psů žijících v endemických oblastech se dříve či později nakazí a buď se rychle vyléčí a zůstanou imunní, nebo se mnohem častěji stanou dlouhodobými hostiteli leishmanií.
Jen málokdy L. infantum zůstane omezená na kůži. Většinou se jedná o celkové, systémové onemocnění: Viscerální leishmaniózu. V endemických oblastech jsou ale časté i roky dlouhé inkubační doby a subklinické infekce probíhající téměř bez příznaků. Klasická leishmanióza psů je chronické, vleklé onemocnění. Neléčená nemoc končí úhynem na selhání ledvin.
Ve Středomoří je běžné, že 10–35 % psů má protilátky proti nemoci, v některých oblastech může být hostiteli leishmanií až 80 % psů.
Jak přesně leishmanióza bude probíhat záleží na nastavení imunitního systému hostitele. Jsou v podstatě tři možnosti: buď je buněčná imunita psa natolik silná, že infikované makrofágy jsou zničené i s prvoky uvnitř a pes vůbec neonemocní, nebo je naopak buněčná imunita psa velmi slabá, místo toho začne jeho tělo produkovat hodně protilátek, které ale nejsou schopné zničit parazity uvnitř buněk a u psa se objeví zjevná leishmanióza. Třetí možností je něco mezi a rozvíjí se trvalá, ale subklinická infekce.
Jak leishmanie škodí
Škody způsobené samotným parazitem jsou v podstatě malé. Přestože se množí v buňkách tzv. retikuloendoteliálního systému, v některých typech bílých krvinek i v kostní dřeni, nezpůsobuje poruchy imunity. Klinické příznaky jsou způsobené neefektivní imunitní reakcí organismu na trvalou přítomnost cizorodých částic. V těle, hlavně v kůži a kostní dřeni, se mohou přímo hromadit infikované makrofágy a vznikají granulomy, ložiska opouzdřeného zánětu.
Hlavní slovo má ale přehnaná protilátková odpověď. Zmnožují se plasmatické buňky, které produkují protilátky, s následným zvětšením orgánů, ve kterých se vyskytují, jako jsou mízní uzliny a slezina. Obrovské množství protilátek tvoří tzv. imunokomplexy, které se ukládají v různých tkáních a spouští tam autoimunitní reakci. Jedná se o tzv. hypersenzitivitu III. typu. Patologická imunitní reakce způsobená ukládáním imunokomplexů postihuje různé tkáně, oči, klouby, stěny cév a především ledviny.
V ledvinách všech psů s leishmaniózou se rozvíjí glomeruloneftitida, která může být mírná a bezpříznaková, u zjevně nemocných psů ale častěji postupující do selhání ledvin, které je nejčastější příčinou úhynu psů při leishmanióze.
