Bovinní virová diarea – slizniční choroba

Bovinní virová diarea – slizniční choroba, zkráceně BVD–MD nebo BVD, je nakažlivá nemoc tura domácího, která způsobuje v chovech skotu především ekonomické ztráty: Zvyšuje náchylnost zvířat k ostatním nemocem a způsobuje poruchy reprodukce. Šíří se skrytě pomocí trvale nakažlivých, persistentně infikovaných vironosičů. U nich se může objevit zhoubná, smrtelná forma nemoci, slizniční choroba.

Příčina BVD-MD

BVD je virové onemocnění. Původcem je menší RNA virus. Je obalený, 40 – 60 mm velký a obsahuje jedno vlákno ribonukleové kyseliny s pozitivní polaritou. Nazývá se jednoduše BVDV. Je to blízký příbuzný viru, který způsobuje border disease ovcí a viru klasického moru prasat. Všechny tyto viry se proto řadí do jednoho rodu s názvem pestivirus.

BVDV se vyskytuje ve dvou základních genotypech, BVDV-1 a BVDV-2 a i v rámci genotypů je genetická variabilita značná, ale antigenně jsou si jednotlivé genotypy velice podobné. BVDV-1 způsobuje v Evropě více než 90 % případů nemoci.

Vzniklá imunita je proto do jisté míry zkřížená. Zkřížená imunita se navíc vztahuje i na virus klasického moru prasat a virus border disease.

Význam má i chování viru v organismu. Podle toho se v rámci BVDV rozlišují dva biotypy: cytopatogenní, cp BVDV, který způsobuje smrt a rozpad buněk a mnohem častější necytopatogenní ncp BVDV, který je obvykle mnohem méně patogenní, s výjimkou některých kmenů BVDV-2. Cytopatogenní virus se vytváří mutací necytopatogenního kmene uvnitř těla persistentně infikovaného zvířete.

Ve vnějším prostředí je virus málo odolný.

Přenos onemocnění

Zvířata, kterým koluje virus v krvi, jej vylučují všemi sekrety a exkrety. To znamená, že infekční jsou sekrety nosu, sliny a slzy, mléko i semeno, moč i trus. Zvířata v akutní fázi onemocnění, která mají virus v krvi jen přechodně, ale nejsou příliš dobrými šiřiteli onemocnění. Zcela jiná situace je u persistentně infikovaných zvířat, ta nemoc dokáží přenášet velmi efektivně.

K přenosu nejčastěji dojde přímým kontaktem „nos na nos“ nebo aerosolem na vzdálenost několik metrů. Možný je přenos bodavými mouchami, které sají na persistentně infikovaných zvířatech. Nepřímá cesta znečištěnými předměty je nevýznamná, s výjimkou nečistých veterinárních zákroků. Je možný přenos rukavicí používanou k rektálnímu vyšetření, pokud je použita jedna na víc zvířat, taky inseminačními pipetami a samozřejmě několikrát použitými injekčními jehlami. BVD se šíří se také semenem a to jak při přirozené plemenitbě, tak při umělé inseminaci.

Virus přechází přes placentu a infikuje plod. Pokud plemenice onemocní do 110.– 120. dne březosti, tele se narodí zdánlivě zdravé, ale je trvalým nosičem viru a neustále ho rozšiřuje do prostředí. Tato zvířata, persistentně infikovaná nebo též persistentně viremická, jsou nejdůležitějším šiřitelem nemoci jak v chovu, tak i mezi jednotlivými chovy.

Vůbec nejčastějším způsobem, jak se do chovu dostane BVD, je totiž nákup buď přímo takového zvířete, nebo nákup „trojské krávy“, březí jalovice nebo krávy, která se nakazila během právě probíhající březosti a porodí persistentně viremické tele.

Klinické příznaky BVD-MD

Projevy infekce jsou velice variabilní. Už pomlčka v názvu naznačuje, že virus způsobuje dvě odlišné formy nemoci. Je to bovinní virová diarhea, BVD, která se navíc podle virulence virového kmene může projevovat různě. Záleží i na stáří zvířete, jestli je nakažené zvíře březí nebo ne a na stresových vlivech.

Druhou nemocí je slizniční choroba, MD. Ta postihuje jen a pouze persistentně viremické jedince.

Akutní BVD

Nejčastější je infekce zvířete, které je už narozené, má fungující imunitu a není březí a vyvolávající virus je necytopatogenní BVD-1.

Takové infekce jsou subklinické, nebývají doprovázené zjevnými příznaky nemoci. Zvíře má přechodně virus v krvi a vylučuje ho do prostředí, během dvou až tří týdnů si vytvoří imunitu a vyléčí se. Po nemoci zvířata tři roky nemohou onemocnět podobným kmenem viru. K nemoci jsou vnímavé všechny věkové kategorie skotu, ale v zamořených chovech se 90 % zvířat nakazí už v telecím věku, do tří nebo čtyř měsíců stáří.

Pokud se objeví příznaky akutní BVD v tomto případě, je to mírná pár dní trvající nemoc doprovázená sníženou chutí, horečkou, apatií. Může se objevit slabý přechodný průjem, rychle hojící se eroze na sliznicích nosní nebo ústní dutiny a pokles nádoje.

Infekce jalovic nebo krav poškozuje vaječníky a brzdí ovulaci, takže nová epidemie BVD ve stádě způsobuje akutně vzniklé poruchy plodnosti.

Imunosuprese při BVD

Nemoc je zrádná tím, že virus se množí v bílých krvinkách. I nepozorovatelná nemoc je charakteristická poklesem počtu bílých krvinek v krvi a častá je atrofie mízních uzlin. Bílé krvinky nejenom mizí, ale jejich funkce je omezená.

Výsledkem je přechodné výrazné postižení imunity, které otevírá dveře dalším choroboplodným zárodkům, a to jak těm, které postihují dýchací cesty, tak těm, které způsobují průjem. Akutní BVD se tímto podílí na vzniku průjmového i respiračního syndromu telat i na zápalech plic telat po naskladnění do teletníku nebo do výkrmen skotu.

Potraty, vrozené vady a vznik persistentně infikovaného zvířete

Zcela zásadní význam má akutní infekce březích zvířat. Zde záleží na délce březosti v okamžiku nakažení.

Infekce necytopatogenním kmenem viru těsně před nebo během oplození, třeba infikovaným semenem, snižuje plodnost zvířat. Buď k oplození vůbec nedojde, nebo se zvyšuje embryonální mortalita. Navenek se to projevuje přebíháním krav.

Nákaza od 45. dne březosti do asi 110.–125. dne březosti vede k infekci plodu krevní cestou. Některé plody BVD zabije a dochází k potratu nebo k mumifikaci plodu a jeho zadržení v děloze. Většina plodů, až 70 %, však nitroděložní infekci necytopatogenním kmenem BVD přežívá.

To ale neznamená, že nemoc proběhne bez následků. V tomto časném období březosti se tvoří imunitní systém plodu. Nakažené vyvíjející se tele ztratí schopnost rozeznat virus BVD jako cizí entitu. Jeho imunitní systém na virus nijak nereaguje a to trvale. Výsledkem je persistentní infekce, doživotní vironosičství. Persistentně infikované tele může mít malou porodní váhu, nebo je to slabé zvíře, které snadněji onemocní, ale není to pravidlem. Persistentně viremické může být i první pohled zcela zdravá jalovice nebo býček.

Infekce březí plemenice od 90.–175. dne březosti spadá do období, kdy jednak dozrává imunitní systém a zároveň se dokončuje vývoj nervového systému telete. Virus pronikne do krve plodu, ale imunitní systém už je schopen odhalit ho jako vetřelce. Zánětlivá reakce, která vzniká při rozeznané infekci BVD, ale poškozuje vyvíjející se oči a mozeček plodu.

Vrozené vady spojené s infekcí BVD během nitroděložního vývoje

Vzniklé vrozené vady jsou dvojího typu. Poškození mozku může být různé, ale nejčastější je hypoplazie mozečku. Ta se hned po porodu projevuje neschopností stát a nekoordinovanými pohyby. Poškození očí je rovněž různé, od malých očních koulí, zákalů čočky, přes atrofie nebo dysplazie sítnice a postižení zrakového nervu nebo zrakového centra. Telata hůře vidí nebo se mohou narodit slepá. Telata jsou někdy jsou také menší a mívají kudrnatou srst.

BVD v poslední třetině březosti, po 150. dni, už nemusí tele nijak poškodit, to se narodí už vyléčená s protilátkami proti viru. Některá taková telata jsou však potracena, narodí se mrtvá nebo uhynou brzy po porodu.