Leptospiróza psů

Leptospiróza psů je nakažlivá nemoc psa domácího, šířená především močí hlodavců. Leptospiróza jako taková není zdaleka jen psí nemoc, naopak. Onemocnět může celá řada různých zvířat, z domácích zvířat je to kromě psů významné onemocnění také hovězího dobytka a prasat.

Zdrojem infekce pro psa může být jiný, nemocný pes, častěji to však bývá potkan, hraboš nebo drobní divoce žijící hmyzožravci. K přenosu se pes nemusí dostat do bezprostředního kontaktu s hlodavci, leptospiróza se snadno přenáší vodou znečištěnou močí nakažených zvířat. V povrchové vodě choroboplodné zárodky totiž dlouhodobě přežívají.

Všechny druhy leptospir jsou přenosné na člověka, u kterého leptospiróza probíhá jako Weilova nemoc nebo blaťácká či žňová horečka. Proto je leptospiróza v seznamu nákaz, které jsou považovány za nebezpečné.

Příčina leptospirózy psů

Více informací obecně k leptospiróze různých zvířat se dočtete v článku Leptospiróza.

Leptospiróza je bakteriální infekce. Choroboplodný zárodek je aerobní, gram–negativní spirocheta, rod Leptospira – z řeckých slov jemné („leptos“) bakterie stočené do spirály („speira“). Mají opravdu tvar tenké spirálky s háčkovitým zakončením na jedné nebo obou stranách. Jsou malé, 6–20 µm dlouhé a v tkáních mohou mít i tvar 2 µm velkého koku.

Jsou pohyblivé, v tekutém prostředí se při pohybu otáčí kolem vlastní osy a pohání je dva polárně umístěné bičíky.

Ve vnějším prostředí nesnáší vyschnutí, ve vodě nebo vlhkém prostředí při neutrálním nebo mírně zásaditém pH však dokáže dlouhodobě přetrvávat. V laboratoři se na živných půdách množí neochotně, kultivace není jednoduchá, vyžaduje speciální média a delší čas (minimálně 12 týdnů).

Zařazení leptospir do druhů není vůbec jednoduché. Popsáno je 14 různých druhů leptospir a to podle jejich DNA a místo poddruhů zaujímají tzv. sérovary, roztříděné podle drobných rozdílů na povrchu buněčné stěny leptospir, které detekují specifické protilátky. Podobné sérovary se sdružují do séroskupin, avšak séroskupiny nemusí být to samé jako druhy.

K infekci leptospirózou jsou vnímaví všichni savci, ale různé sérovary jsou různě adaptované na preferované hostitele. Adaptované kmeny se snadno přenáší z jednoho zvířete (toho daného druhu) na druhé a dlouhodobě přetrvávají v jeho organismu. Neadaptované kmeny potřebují k přenosu větší infekční dávku a dále se nepřenáší, zdrojem nemoci je nějaký jiný živočišný druh.

Druhy leptospir adaptované na psa

Pouze dva druhy leptospir se mohou šířit z jednoho psa na druhého. Je to pýředevším Leptospira canicola. V minulosti tento sérovar způsoboval epizootie leptospirózy u psů a šířil se především ve městech či na výstavách psů.

Leptospiróza zapříčiněná sérovarem L. canicola se nazývá také stuttgarská choroba psů. Bylo to často smrtelné onemocnění provázení selháním ledvin, díky očkování se v Česku už desítky let nevyskytlo.

Leptospira bataviae je kromě psa adaptovaná na myši a krysy, Jako náhodný hostitel může posloužit také kočka, ježci, hraboši a člověk.

Další, neadaptované sérovary leptospir

U psů byly nalezeny protilátky proti 16 různým, dalším sérovarům leptospir.

Mezi nejvýznamnější patří L. icterohaemorrhagiae, jejímž hlavním rezervoárem je potkan, L. grippotyphosa, šířená především hrabošem polním a hrabošem mokřadním, leptospiry séroskupiny Serjoe, kde je hlavním rezervoárem myš domácí, L. bratislava, jejímž hlavním hostitelem jsou ježci, prasata a skot, a L. pomona, jejímž rezervoárem je skot a prase.

Protilátky proti leptospirám má až 61 % psů, převládají totiž infekce bez projevů onemocnění nebo nákaza proběhla s mírnými příznaky a příčina nemoci nebyla zjištěna. Proti vybraným sérotypům leptospir se psi obvykle očkují v rámci pravidelné každoroční vakcinace.

Jak se pes nakazí leptospirózou?

Bakterie u hlodavců a hmyzožravců, kteří jsou rezervoárovými hostiteli, nezpůsobují viditelné onemocnění. Tato zvířata ale doživotně vylučují leptospiry v moči. Tak dochází k neustálému přetrvávání leptospir v jejich životním prostředí.

Leptospiróza se přenáší přímým kontaktem s infikovaným jedincem. Bakterie pronikají do organismu přes sliznice, porušenou kůží, nebo i zdravou kůží po dlouhodobém pobytu ve vlhku.

Nemoc se přenáší také nepřímo, zvláště kontaminovanou vodou, ale také krmivem nebo stykem s půdou. Ve vnějším prostředí leptospiry přežívají až několik týdnů. Ve znečištěné či hnijící vodě žijí kratší dobu. Preferovaná teplota pro přežití leptospir v prostředí je 10–34 °C.

Leptospiróza proto hrozí všem psům, kteří se mohou dostat do kontaktu s močí nakažených hlodavců. To jsou všichni, co mají přístup k rybníkům, tůním či pomalu tekoucím potokům, ze kterých pijí či v kterých se koupají. Psi žijící na venkově, psi používaní k myslivosti nebo k lovu hlodavců jsou nejohroženější skupinou.

Průběh nemoci u psa

Inkubační doba je nejčastěji jeden až dva týdny.

Leptospiry se dostávají do krve a mozkomíšního moku po čtvrtém dne po infekci, v dalších dvou až osmi dnech se šíří do celého těla, zejména do jater a ledvin.

Další vývoj choroby záleží na tom, kolik si do osmého dne po infekci pes vytvoří protilátek. Je-li jich dost, ke zjevnému onemocnění vůbec nedojde. U většiny zvířat se skrytou infekci se leptospiry přesto dostanou do ledvin, kde se množí v kanálcích nefronů a mohou být vylučovány močí až 4 roky.