Perohubovitost

Perohubovitost je forma prašiviny opeřených částí těla ptáků, způsobená roztoči, kteří parazitují uvnitř péřových váčků nebo uvnitř brků per. Z hlediska třídění druhů netvoří zákožky způsobující perohubovitost jednotnou skupinu, jedná se spíš o výběr místa k cizopasení a tito roztoči jsou mnohokrát bližší roztočům cizopasícím na povrchu peří, kteří způsobují zápeřníkovitost, než jeden ke druhému. Někdy se oba způsoby cizopasení i prolínají.

Perohubovitost je nemoc především holubů a zpěvného ptactva. Prakticky každý druh ptáka se ale může stát hostitelem zákožek. Nebezpečnost je obecně nízká, zamoření vede nejčastěji k neklidu a častějšímu probírání peří. Na savce nebo člověka se nemoc nepřenáší.

Původci perohubovitosti

Perohubovitost způsobují drobní cizopasní roztoči zákožky. Pouhým okem nemohou být pozorováni. Celý život tráví na hostiteli. Přenáší se přímým kontaktem mezi ptáky.

Existuje mnoho druhů perohubů. Nejvýznamnější jsou ti, kteří parazitují na holubech: Sarcopterinus nodulans a Syringophilus bipectinatus. České jméno nemají.

Sarcopterinus nodulans je 0,3–0,4 mm dlouhý roztoč čtvercovitého tvaru s tlustými článkovanými makadly opatřenými háčky, kterými se přichycuje k hostiteli. Napadá pouze holuby. Místem cizopasení jsou péřové váčky na prsní krajině ptáků. Přítomnost malého počtu parazitů se navenek nijak neprojevuje. Při silnějších invazích se péřové váčky zvětšují a vytvářejí se uzlíky, které mají až velikost hrachu. Změny bývají doprovázené vypadáváním peří v postižených oblastech. Celkový zdravotní stav holubů zůstává beze změny.

Syringophilus bipectinatus je méně vybíravý co se hostitele týče a kromě holubů způsobuje perohubovitost také u kura, krůt, perliček a dalších hrabavých ptáků. Je také větší, dlouhý až 0,9 mm, ale s velice úzkým, jen 0,15 mm širokým tělem. Napadá letky, křídelná pera a také pera ocasní. Brky napadených per se viditelně plní tmavou hmotou, kterou tvoří živí i uhynulí parazité a jejich výměšky. Při silném napadení se pera kroutí a ztrácí lesk a může dojít i k jejich vypadávání.

Na drůbeži cizopasí také Columbiphilus polonica, Gaudoglyphus minor a Dermoglyphus elongatus, naopak Dermatoglyphus passerinus je původce perohubovitosti kanárů a dalšího zpěvného ptactva. Seznam všech druhů či rodů by byl velice dlouhý a pravděpodobně i neúplný. U pěvců například škodí i jiné druhy z rodu Syringophilus než je výše popsaný S. bipercinatus, a také zákožky z rodů Picobia and Harpyhynchus.

O biologii perohubů je toho známo poměrně málo. Je dokonce možné, že se jedná o hostitelsky specifické organismy, které napadají přednostně nebo výhradně jen jeden živočišný druh hostitele.

Příznaky perohubovitosti

Patogenita parazitů je malá. Nápadná může být perohubovitost holubů, která při velkém napadení přechází v prašivinu peří na prsou holubů. Zamoření drůbeže a pěvců se projevuje neklidem, častějším probíráním peří a přítomností tmavé hmoty v brcích per. Vypadávání peří není pravidlem.

Jak se perohubovitost pozná

Materiálem pro vyšetření je obsah brků či uzlíků. Pod mikroskopem lze přímo pozorovat parazitické roztoče.

Léčba perohubovitosti

V současnosti je léčba perohubovitosti snadná. Proti parazitům fungují přípravky na bázi pyrethroidů, dichlorvos a zvláště pak ivermektin, případně selamektin ve formě spot-on.

Prevence

K zavlečení do chovu dochází s nakoupenými či zalétlými ptáky, při závodech poštovních holubů a stykem s divoce žijícími ptáky. Prevencí je proto zamezení přístupu divoce žijícím pěvcům a karanténa a ošetření nových nebo vracejících se zvířat.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete použít tyto html tagy a attributy.

Copyright © 2020. MVDr. Tereza Ježková