Plicní červivost skotu

Plicní červivost skotu, diktyokaulóza skotu, je těžce probíhající onemocnění, které probíhá za příznaků akutního nebo chronického zánětu průdušek a lalůčkového zápalu plic. Postihuje především pastevně odchovávaný mladý skot, ale onemocnět mohou i krávy, pokud se s nemocí nikdy nesetkaly a jsou vyhnané na zamořenou pastvinu. Vzhledem k životnímu cyklu a dozrávání larev ve vnějším prostředí, k čemuž je potřeba teplo, se příznaky plicní červivosti skotu objevují nejčastěji na konci léta. Šíření plicní červivosti na pastvě napomáhá deštivé počasí.

Plicní červivost se projevuje především vlhkým kašlem, který se zhoršuje při pohybu, při silném zamoření také hubnutím a chřadnutím.

Rekonvalescence je pomalá, onemocnění může mít trvalé následky, zvířata snáze onemocní a zakrsávají. Akutní průběh nemoci je prudký, doprovázený horečkou, úplným nechutenstvím a dušností s úporným kašlem, zvířata rychle uléhají a hromadně hynou.

V ČR se plicní červivost vyskytuje v jednotlivých stádech na Šumavě, Karlovarsku a na severní Moravě.

Původce

Původcem plicní červivosti je cizopasná hlístice Dictyocaulus viviparus. Řadí se mezi tzv. velké plicnivky. Ve skutečnosti je to vlasovka, patří mezi trichostrongyly, ale mezi vlasovkami je výjimečná tím, že neparazituje v trávicí trubici, ale v dýchacích cestách.

Dospělí diktyokaulové jsou jako vlas tencí červi. Mají oddělené pohlaví, samičky dosahují délky 6–8 cm, samečkové jsou menší, 4–5,5 cm dlouzí. Žijí v průduškách, páří se, množí se a většinou je do několika týdnů vypudí imunitní systém hostitele. Takovým hostitelem je skot, buvol, velbloudovití a také jelen lesní, v tomto zvířeti ale dospívá jen menší množství červů.

Je to vejcoživorodý živočich, samičky kladou vajíčka, ze kterých se velmi rychle líhne larva zvaná L1. Plodnost červů je značná, jediné nakažené tele zamoří pastvinu až 33 miliony larev.

Larvy

Larvička L1 je 300–360 μm velká, nechá se vykašlat a spolknout a do vnějšího prostředí se dostává s trusem. Má v sobě granula s živinami a nepotřebuje přijímat potravu. Vyvíjí se chráněná kravským trusem. K dalšímu vývoji potřebuje vlhkost a ideální pro její vývoj je teplota 18–21 °C. Dvakrát se svléká, ale pokožku neodhazuje, takže na konci vznikne infekční larva L3, která je obklopená dvojitým obalem. V ideálních podmínkách to trvá 4–5 dní, pokud je chladno, vývoj se zpomaluje a při teplotách pod 10 °C se zastavuje.

Zralá infekční larva opouští trus. Sama o sobě je málo pohyblivá a dokáže dolézt maximálně do vzdálenosti pěti centimetrů. Po pastvině larvy rozšiřují brouci, kteří se živí trusem, žížaly, nohy i vozidla a hlavně koprofágní houby měchomrště. Houba tvoří měchýřkovité plodnice, které vystřelují na vzdálenost až několik metrů od hromádky trusu. Infekční larvy migrují do plodniček a nechávají se vymrštit spolu s nimi.

Ve vnějším prostředí je L3 larva dost odolná, zvláště ve stínu a vlhku. Má ráda vysokou trávu a blízkost vody. Má-li štěstí, může přežít i naší zimu. Aktivně leze po vegetaci a čeká, až bude spasena.

Dospívající červi

Po infekci proniká larva stěnou střeva a mízou je zanesena do mízních uzlin střevního okruží, kde se během několika dní svléká a přeměňuje na larvu L4. Ta se lymfou a krví dostává do pravého srdce a do plic. Provrtává se stěnou plicních sklípků a tam se opět svléká. V plicních sklípcích je parazit asi týden po infekci. Výsledkem je asi 1 mm dlouhá larva L5, která migruje z plicních sklípků do průdušek a postupně dorůstá a dospívá už bez dalšího svleku. Cizopasníci se začínají množit za tři až čtyři týdny po spasení larev a žijí několik týdnů, než je organismus skotu vypudí.

Hypobiotické larvy

Infekční larvy, které byly sežrány až v podzimním období, často nedospívají hned, ale ve stadiu L4 utlumí svůj metabolismus a dále se nevyvíjejí. Vývoj se znovu spustí až za několik měsíců. Červi, kteří dospívají ve zvířeti až na jaře jsou hlavním zdrojem larev pro následující pastevní období.

Škodlivé působení diktyokaulů

Postupné cestování červů tělem skotu má za následek, že diktyokaulóza má čtyři odlišné fáze onemocnění:

• 1.–7. den larvy způsobují tečkovité krváceniny v mízních uzlinách a do plicních sklípků zanášení střevní bakterie, navenek se nemoc ještě neprojevuje
• Časná, prepatentní infekce 7.–25. den dospívající larvy způsobují zánět plicních sklípků a průdušinek, objevuje se kašel, u silně postižených zvířat i fatální otok nebo rozedma plic
• Patentní fáze 25.–60. den se rozvíjí plicní červivost charakteristická přítomností dospělých červů v průduškách, vajíčka a larvy jsou masivně vdechovány do plic, zánětlivé změny se prohlubují
• Postpatentní fáze 60.–90. den je většina červů vypuzena a dochází k hojení. To je však pomalé, fibróza, zduření nebo zúžení průdušek může přetrvávat měsíce a výměšky červů způsobují nevratné změny na plicních sklípcích, dochází k tzv. epitelizaci. Stěna sklípků zesiluje a postižený okrsek plic ztrácí schopnost výměny plynů. Těžce postižená zvířata proto mohou hynout i v postpatentní fázi a ta ostatní jsou trvale poškozena.

Sekundární bakteriální infekce doprovázející plicní červivost je častá. Může nastoupit v jakékoliv fázi diktyokaulózy.

Kolik parazitů způsobí onemocnění?

V jednom gramu trusu zvířete v patentní fázi se nachází 50–1000 larev. K těžké infekci neimunního skotu pak stačí 25–50 larev na kilo živé hmotnosti. Tzn. několik tisíc larev je schopné zahubit tele. Zní to jako velký počet, ale v porovnání se střevními vlasovkami je to málo, k vyvolání příznaků střevní červivosti je jich potřeba desetitisíce.

Situaci ale komplikuje imunita, kterou si skot vytváří při infekci. Imunita vzniká rychle, už během 4–6 týdnů mají zvířata protilátky a vrcholí asi za půl roku. Není ale dokonalá, je to tzn. imunita nesterilní. Omezuje množení parazita, zabraňuje dalšímu uchycení larev, ale někteří parazité přežijí, takže cyklus se může opakovat.

V létě na pastvině, hlavně pokud prší, se nebezpečné množství larev může nahromadit už za 2–4 měsíce, záleží na zatížení pastviny.

Jestli se ve stádě s výskytem diktyokaulózy objeví příznaky plicní červivosti nebo ne a v jaké míře závisí na výslednici počtu infekčních larev a imunity pasoucích se zvířat. Pokud je larev málo a imunita dobrá, může nemoc zcela uniknout pozornosti nebo jsou příznaky mírné. Na opačné straně spektra je pastva neimunních zvířat a silně zamořené pastvině, tam proběhne plicní červivost jako prudké onemocnění s vysokými ztrátami.

Příznaky plicní červivosti skotu

Příznaky plicní červivosti závisí na síle infekce. Nejčastější je chronická forma. Ta se projevuje občasným vlhkým kašlem u zvířat v prvním, zřídka i ve druhém roce pastvy. Kašel se obvykle zhoršuje při námaze.

Po infekci vzniká imunita, která další nemoci brání. Příznaky se objevují v době od června do října, nejčastější je výskyt v srpnu. To proto, že na konci léta je na pastvině největší počet infekčních larev.

Jiná situace nastává, když se na pastvě potká větší počet larev a neimunní zvířata. To se může stát během rotace pastvin nebo když jsou podmínky pro hromadění larev na pastvě vynikající a červi přibývají rychleji než obranyschopnost zvířat.

Ne všechna zvířata ve stádě musí být postižena stejně. Hůř plicní červivost snáší telata a jedince v horším výživném stavu.

Subakutní plicní červivost skotu

Přítomnost tisícovek diktyokaulů už způsobuje výrazné zánětlivé změny v plicní tkáni. S jejich vzrůstajícím počtem se prohlubují příznaky postižení dýchacích cest. Nápadné je zvýšení klidové dechové frekvence na 60–70 za minutu, dýchání se prohlubuje a zvířata kašlou i v klidu. Kašel se stává záchvatovitým. Kašel nastupuje náhle, může ho doprovázet zvýšená teplota a trvá minimálně tři týdny.

Zvířata kašlou s vyklenutým hřbetem a vysunutým jazykem a výdech se stává namáhavým. Rychle hubnou. U dojeného skotu klesá dojivost až na polovinu. Nemocné kusy velice snadno onemocní bakteriálním zápalem plic a i po uzdravení mívají trvale poškozené plíce.

Akutní a perakutní diktyokaulóza

Akutní forma diktyolaulózy se rozvíjí při masivní infekci. Dechová frekvence v tom případě postupně stoupá už od pátého dne po infekci a telata pokašlávají. Nemoc se prudce zhorší asi třetí týden, to dechová frekvence může dosahovat až 100 dechů za minutu. Kašel je úporný a bolestivý, při akutní formě je také horečka, výtok z nozder. Zvířata nejsou apatická, ale jsou příliš dušná na to, aby mohla žrát. Dušnost se horší až do 4. týdne po infekci. Dusící se zvířata lapají po dechu s otevřenou tlamou a nataženým krkem, uléhají a hynou vyčerpáním nebo zadušením. Úmrtnost při akutní formě je 75–80 %. K úhynu dochází třetí až 14. den. Přežívající zvířata se začínají pomalu zlepšovat po pátém týdnu nemoci.

Telata mohou trpět také perakutní formou, která se projevuje náhle vzniklou těžkou dušností a smrtí za 24–48 hodin. Konec nastává dřív, než stačí vůbec červi pohlavně dospět.

Jiným případem, kdy nemoc zabije tele, aniž by toto zrovna vylučovalo larvy parazitů v trusu, je postpatentní parazitická bronchitida. Rekonvalescenti po prodělání nemoci se postupně zlepšují a kašel mizí, když tu najednou někteří znovu začnou být dušní. Nemají horečku a rychle hynou. Příčinou smrti je v tomto případě epitelizace plic.

Diagnostika

Podle samotných příznaků se nedá příliš poznat, co je příčinou kašle. Stejně se projevují zápaly plic jakékoliv etiologie. Podobnou nemocí je hlavně bakteriální bronchopneumonie, chřipka, BRSV nebo IBR.

Na možnost plicní červivosti ukazuje hlavně anamnéza, příznaky akutní a subakutní formy se objevují tři až čtyři týdny po vyhnání na pastvu. Největší riziko nemoci je na konci léta.

Diagnózu potvrzuje nález larev v čerstvém trusu odebraném z rekta. To je ale možné jen od 25. dne po infekci, kdy červi dospívají. To může být až 12 dní po prvních příznacích nemoci a zvířata se toho nemusí dožít. Navíc u starších částečně imunních zvířat není výjimkou kašel způsobený larvami v plicních sklípcích, které jsou ale zničeny dřív, než dokončí svůj vývoj.

Definitivní určení diagnózy představuje pitva. Dospělci jsou velcí a shluky červů jsou na první pohled k nalezení v průdušnici i průduškách. Dýchací cesty jsou plné pěnivého hlenu. Plíce bývají zvětšené, je tam otok nebo rozedma a velké okrsky plicní tkáně mají tmavě růžovou barvu.

Léčba plicní červivosti skotu

Antiparazitika, jak benzimidazoly („bílé drenche“) tak makrocyklické laktony (pour-on, injekce) diktyokauly spolehlivě ničí a to jak dospělce, tak jejich larvy.

Viditelně nemocná zvířata vyžadují také dobrou ošetřovatelskou péči: Stažení z pastvy, plnohodnotné krmení ve stáji a symptomatickou léčbu zánětu plic, léky proti horečce, léky na podporu vykašlávání a často také antibiotika. Včas a dobře léčená plicní červivost má dobrou prognózu.

Prevence plicní červivosti skotu

Diktyokaulóza skotu se vyskytuje jen na některých místech v republice. Proto je základem prevence pro většinu chovatelů nepodcenit karanténu nově nakoupených kusů.

Tam, kde se plicní červivost už objevila, spočívá tlumení ve správné organizaci pastvy, sekání nedopasků a vláčení pastvin – larvy nemají rády sluneční světlo a sucho. Pod sněhem ale mohou přežít zimu. Zatížení pastvin by nemělo být nadměrné, čím víc zvířat, tím víc červů. Na místech, kde se minulý rok pásla nakažená zvířata, by se neměla pást telata a mladý skot.

Dalším opatřením je preventivní odčervování zvířat. Odčervuje se před zimním ustájením k likvidaci spících larev a pak 3., 6. a 9. týden po vyhnání na pastvu. Cílem je co nejvíc omezit kontaminaci pastviny.

Existuje i očkování, ale u nás už se nevyrábí.