Slintavka a kulhavka, SLAK, latinsky aphtae epizooticae, je neuvěřitelně nakažlivá nemoc sudokopytníků, především tedy skotu, malých přežvýkavců a prasat. Patří mezi ekonomicky nejvýznamnější nákazy na světě a to nejen kvůli přímým ztrátám způsobených snížením užitkovosti a úhyny především mladých zvířat, ale zvláště pro náklady na tlumení a likvidaci ohnisek.
Slintavka a kulhavka se u skotu, který je vysoce vnímavý k onemocnění, projevuje skutečně slintáním a kulháním – podstatou změn je tvorba velkých, později praskajících puchýřů na jazyku, dásních, tvrdém patře a také a mulci a také v mezipaznehtí a na korunkovém okraji. Nemoc je doprovázená celkovým narušením zdravotního stavu, vysokou horečkou a nechutenstvím.
SLAK u prasat se projevuje hlavně horečkou, netečností a shlukováním a také kulháním a neochotou k pohybu, které je dané tvorbou puchýřů na korunkách, patkách a mezi špárky. Kulhání ale nemusí být patrné u prasat chovaných na podestýlce a uchýře v tlamě či na rypáku nebývají pravidlem. Prase je zvíře, které dokáže velice efektivně šířit virus slintavky a kulhavky vzduchem, protože ho vydechuje obrovské množství.
U malých přežvýkavců může nemoc probíhat bez příznaků a tato zvířata jsou skrytými šiřiteli nákazy.
Poslední případ slintavky a kulhavky se v Česku objevil v roce 1974. Od roku 1991 se u nás nevakcinuje a případný výskyt nákazy by se řešil likvidací všech vnímavých zvířat v ohnisku. Slintavka a kulhavka patří mezi nebezpečné nákazy a její výskyt se hlásí OIE.
Původce
Slintavka a kulhavka je virové onemocnění. Vyvolávající patogen, Aphtovirus, patří do čeledi Picornaviridae. Je to jen 26–30 nm velký neobalený virus s kapsidou ve tvaru pravidelného mnohostěnu, uvnitř které se nachází jediné vlákno ribonukleové kyseliny.
Ve vnějším prostředí je poměrně odolný. Schopnost vyvolat infekci si ponechává i po vyschnutí, pří působení nízkých teplot a v prostředí s vysokou koncentrací solí. V zaschlých sekretech na podlaze, stěnách, senu nebo slámě, stejně tak i na kůži nebo vlně a podobných materiálech přežívá bez problémů jeden měsíc, v zimě až dva měsíce. Kejda v zimě může být plná viru až půl roku.
Inaktivují ho teploty nad 45 °C a také kyselé pH. Už při pH 6,5–6,8 se virové částice začínají rozpadat a při pH 5 jsou zničené už za 1 s. Ničí to též pH vyšší než 11 a také přímé sluneční světlo, ovšem to jen v případě, že není chráněný organickým materiálem.
Nejvýznamnější biologickou vlastností viru je výrazná antigenní rozdílnost. Existuje sedm různých typů viru: O, A, C, SAT 1, SAT 2, SAT 3 a Asia 1. Sérotyp O je v současnosti na celém světě nejrozšířenější.
Tam ale variabilita viru nekončí, v rámci každého typu existuje nespočet různých subtypů, celkem jich může být až 80. Největší počet subtypů tvoří typ A, pak typ O. Naštěstí pokud má zvíře protilátky proti určitému subtypu, do určité míry je chráněno proti infekci i dalšími kmeny virů z toho stejného sérotypu.
Subtypy se od sebe mohou lišit také různou virulencí a nebezpečností pro jednotlivé druhy vnímavých zvířat.
Dezinfekční prostředky k likvidaci viru slintavky a kulhavky
Detergenty a organická rozpouštědla jsou neúčinná, ale oxidační činidla virus neutralizují. Užitečné jsou proto chlorové preparáty v koncentraci 1–3 % i hydrogenperoxisíran draselný, také aldehydy (formaldehyd, glutaraldehyd). K plošné dezinfekci se používá horký roztok hydroxidu sodného.
Hostitelé viru
Slintavka a kulhavka je obecně nemoc sudokopytníků. Spektrum hostitelských druhů je neobyčejně široké, ale ne všechna vnímavá zvířata hrají skutečnou roli v šíření nákazy.
Nejdůležitějšími hostiteli slintavky a kulhavky je tur domácí, prase, ovce a kozy a buvol domácí.
Z divokých zvířat je vnímavá veškerá spárkatá zvěř, jak prase divoké, tak jelenovití. V Africe je divokým rezervoárem především buvol africký a méně významný je kudu, impala a gazely. Lamy a dromedáři, jsou proti nákaze velice odolní, ale při šíření onemocnění přesto představují riziko.
Mezi další vnímavé živočichy, kteří ale už nepatří mezi sudokopytníky, patří také slon indický a ježci.
Experimentální infekce je možná u potkanů, myší, morčat, králíků, nutrií, krtků, psů, koček, norků, opic i kura domácího. Velice vzácně se slintavkou a kulhavkou může nakazit i člověk.
Rozšíření nemoci ve světě
SLAK je endemicky rozšířená ve značné části Afriky (SAT, O, A) a na Blízkém východě (O, A, Asia 1). V Jižní Americe se daří nemoc eradikovat a zůstává přítomna jen ve Venezuele a Kolumbii.
Značná nakažlivost viru ale představuje neustálé riziko zavlečení i pro státy prosté nákazy.
