Tularemie je nakažlivá nemoc divoce žijících hlodavců, jejíž výskyt má přírodně ohniskový charakter. V přírodě se udržuje především v populacích hrabošů nebo hryzců, u kterých probíhá jako hromadné smrtelné onemocnění. Mezi velice vnímavé živočichy patří také zajíc polní. Nemoc se projevuje ztrátou plachosti, hubnutím a naježenou srstí.
Tularemie zajíců polních je z důvodu možného přenosu na člověka při lovu, zpracování kůže a masa považována za nebezpečnou nákazu.
U domácích zvířat se jedná o okrajový zdravotní problém. Mezi zvířata, která se snadno nakazí a hynou patří jen morče domácí a laboratorní myš. Jiní domestikovaní hlodavci, jako činčila, nutrie a laboratorní potkan se sice mohou nakazit, ale jejich odolnost k infekci je značná a ostatní domácí zvířata včetně psů a koček jsou proti nemoci prakticky rezistentní.
Původce
Původcem tularemie je bakterie, drobný gram-negativní nepohyblivý kokobacil zvaný Francisella tularensis. Kokobacil znamená velmi krátká tyčinka, pod mikroskopem jsou ale bakterie obvykle každá trochu jiného tvaru, některé jsou kulovité, jiné tyčinkovité a jiné něco mezi.
Je kultivačně náročná a nerada se barví běžně používanými barvivy.
Ve vnějším prostředí ji ničí vyšší teploty, při 56 °C hyne už za 10 minut,sluneční světlo bakterie zabíjí do půl hodiny. Likvidují jí také všechny běžné dezinfekční prostředky.
Při nižších teplotách dokáže v prostředí dlouhodobě přetrvávat. Při 4°C žije je vlhké půdě déle než čtyři měsíce a ve vodě déle než sedm měsíců.
Nevadí jí vyschnutí, v kožkách zajíců zůstává živá až 133 dní. Dlouhodobě, přes 200 dní, přežívá v klíšťatech. Mražené maso zajíců může být zdrojem infekce člověka i za dlouhou dobu.
Poddruhy
Existují čtyři poddruhy bakterie F. tularencis. Pro člověka i pro domácí zvířata je nejpatogennější F. tularencis tularencis, též typ A. Tento poddruh se ale u nás vůbec nevyskytuje, oblast rozšíření je v Severní Americe. V Evropě se v přírodních ohniscích udržuje F. tularencis holarctica, neboli typ B. Ostatní dva poddruhy infekci lidí obvykle nezpůsobují.
Která zvířata mohou onemocnět tularemií?
Tularemie je choroba s neobyčejně širokým spektrem hostitelů a napadá jak divoce žijící, tak domácí zvířata. Jednotlivé druhy zvířat se od sebe ale liší vnímavostí, to znamená potřebnou infekční dávkou k vyvolání nemoci, a také citlivostí, to znamená množstvím bakterií, které způsobí smrtelné onemocnění.
Hostitelé vnímaví a citliví
U některých hostitelů tularémie končí smrtí i po minimální infekční dávce. Takovými zvířaty jsou myš domácí, hraboš polní, hryzec vodní a ondatry, rejsci a krtek.
Pro člověka má největší význam zajíc polní.
Tato zvířata jsou po nakažení zdrojem obrovského množství mikrobů, kontaminují prostředí výkaly, močí i svými mrtvými těly a v krvi mají dostatečné množství bakterií k infekci krev sajících parazitů.
Hostitelé vnímaví a necitliví
Jiná zvířata se nemocí snadno nakazí, jsou vysoce vnímavá, ale jejich těla infekci zvládají bez příznaků nemoci. Množství mikrobů ke vzniku onemocnění a úhynu musí být značně velké. Jen při působení dalších stresových a jiných vlivů, které oslabují obranyschopnost zvířete, může dojít k rozvoji tularémie a dalšímu šíření nákazy.
Mezi taková zvířata patří potkani, myšice, bobr, sysel a ježek, z domácích zvířat nutrie, činčila a králík domácí. Mezi vysoce vnímavé, ale málo citlivé živočišné druhy patří také člověk.
Hostitelé nevnímaví a necitliví
Poslední skupinou zvířat jsou druhy nevnímavé a necitlivé. Tularemie u nich i při obrovských infekčních dávkách způsobuje přechodné a málo výrazné onemocnění.
Do této skupiny patří psy, kočky, lišky, norci, lasičky, domácí přežvýkavci, prasata.
Protilátky proti nemoci byly nalezeny u některých ptáků, u bažantů, krkavců nebo brkoslava.
Evropský poddruh F. tularensis jen zřídka způsobuje onemocnění vyšších savců. Americký je patogennější a dokáže vyvolat i zjevné onemocnění koček, psů, prasat a jehňat, ale i v USA je tularemie domácích zvířat vzácně vyskytující se nemocí.
Přenos tularemie
Zdrojem nákazy v ohnisku jsou především drobní hlodavci a jejich exkrementy. V chladu mohou nemoc šířit i jejich mrtvá těla. Infekční je také všechno, co bylo potřísněno trusem hlodavců, tedy podestýlka, krmivo, voda. K nákaze může dojít jak pozřením infekčního materiálu, tak vdechnutím bakterií, přes neporušenou kůži a nemoc šíří také bodavý hmyz.
Chorobu dokáží šířit vši, blechy, komáři rodu Culex, Aedes a Anopheles a hlavně klíšťata. Nemoc v Evropě roznáší jak klíště obecné, tak piják lužní. Bakterie mohou nakazit klíště ještě ve vajíčku a klíště se jich nezbaví ani svlékáním.
Jak se tularemie projevuje
U vnímavých a citlivých zvířat se tularemie projevuje většinou jako akutní infekce, jejíchž podstatou je otrava krve a celková sepse. Projevuje se nechutenstvím, malátností, zježenou srstí, nápadná je ztráta plachosti. Často bývají zvětšené a zhnisané mízní uzliny poblíž místa infekce, může se objevit průjem s řídkými nebo kašovitými výkaly tmavé barvy nebo hlenohnisavý výtok z nosních otvorů. K nemoci může patřit i vysoká horečka a rychlé hubnutí.
Délka trvání nemoci je krátká, zvířata hynou během dvou dnů až dvou týdnů. Chronický průběh se podobá příznaky akutní tularemii, ale ke smrti dochází až za několik měsíců.
U nevnímavých zvířat jsou příznaky tularemie většinou neurčité. Objevuje se horečka, nechutenství, zvětšení mízních uzlin. Mízní uzlina může i zhnisat. Nemoc většinou spontánně ustupuje.
Na americkém kontinentu může nemoc psa nebo kočky probíhat ve formě podobající se lidské ulceroglandulární tularemii nebo přechází do otravy krve. Akutní tularemie je možná také u ovcí a selat.
Diagnostika tularemie
U zajíců se přítomnost protilátek proti tularemii zjišťuje přímo v terénu, například po honu, rychlou sklíčkovou aglutinací s kapkou krve vyšetřovaného zajíce.
Přítomnost původce tularemie odhaluje imunofluorescenční test nebo kultivace, která je ale vyžaduje speciální živné půdy, trvá dlouho a ohrožuje nákazou personál laboratoře. Vzorky ke kultivaci nebo imunofluorescenci jsou především mízní uzliny, plíce a slezina.
Využívá se také biologický pokus na laboratorních myší, méně často na morčatech.
Podobné nemoci
Mezi podobné nemoci patří všechny, které způsobují zvětšení uzlin a otravu krve. Tularemie domácích zvířat není častá nemoc. Podezření u domácích zvířat vzniká jen při současném výskytu tularemie u hlodavců a zajíců v dané lokalitě.
Léčba
Psy a kočky je možné vyléčit antibiotikem gentamycinem, v případě kontraindikací také doxycyklinem nebo fluorochinolony. Pro hospodářská zvířata se používá doxycyklin. Problém je v tom, že tularemie je přenosná na člověka, takže nemocná zvířata musí být umístěna v přísné izolaci a to minimálně 72 hodin po zahájení antibiotické léčby.
