Encefalitozoonóza

Encefalitozoonóza je infekční onemocnění králíka. Typickými projevem je narušení smyslu pro rovnováhu a náklon hlavy na stranu a pak také onemocnění oční koule. Jiná zvířata se sice mohou občas nakazit, ale neonemocní. Encefalitozoonóza je přenosná také na člověka, většinou také probíhá bez příznaků. Nebezpečná však může být pro pacienty s AIDS.

Původce

Původcem encefalitozoonózy je prvok, jedná se tedy o parazitární infekci. Je to jednobuněčný organismus, který se množí uvnitř hostitelských buněk, v jedné buňce může být nakonec nahloučeno i sto prvoků. Ti se přemění v odolné, infekční spory, které se uvolní ve chvíli, kdy buňka pod tlakem praskne. Spory jsou tlustostěnné a uvnitř nich je stočené dlouhé polární vlákno, které slouží jako harpuna k narušení další hostitelské buňky a ke vstupu spory dovnitř. Spora se v nové buňce začne množit a cyklus se opakuje.

Ve vnějším prostředí jsou spory poměrně odolné, při 4 °C přežívají méně než týden, ale při 22 °C si uchovávají infekčnost po minimálně šest týdnů. Prvoků rodu Encefalitozoon existuje mnoho druhů, ve veterinární medicíně je nejvýznamnější E. cuniculi.

Průběh nemoci

K nákaze dochází nejčastěji pozřením infekčních spor, ale nemoc se dobře šíří i přes placentu, s nákazou vyvíjejících se plodů. Encefalitozoon při perorální infekci napadá nejprve střevní buňky a bílé krvinky. Bílými krvinkami je parazit roznesen do celého těla. Tkáně, ve kterých se pak prvok přednostně množí se trošku liší v závislosti na druhu nakaženého zvířete, ale většinou to bývají ledviny a mozek. Smrt buněk v důsledku infekce přivádí na místo další bílé krvinky a vznikají drobná, ohraničená ložiska chronického zánětu, tzv. granulomy.

Postižení ledvin umožňuje další šíření infekce, nakažená buňka ledvinových kanálků totiž uvolňuje spory do moči. Spory se mohou vyskytovat i v trusu. Následná kontaminace vody či potravy vede k nákaze dalšího zvířete.

Nemoc obvykle nezpůsobuje žádné klinické příznaky. Je nebezpečná při oslabení organismu a snížené imunitě hostitele, častější je klinická forma encefalitozoonózy pouze u králíka.

Encefalitozoonóza králíků

Encefalitozoonóza byla poprvé popsána právě u králíka, a to na podkladě akutního proběhu nemoci v jednom chovu laboratorních zvířat. Tito králíci byli vyhublí, slabí a neovládali pánevní končetiny. Až později se zjistilo, že encefalitozoonóza králíků je častá nemoc, avšak většinou probíhá latentně, bez příznaků. Jedna německá studie objevila protilátky proti encefalitozoonóze u 41 % králíků chovaných v domácnosti jako mazlík, z tohoto počtu se nějaké příznaky nemoci vyskytovaly u poloviny z nich. Zakrslí králíci jsou k nákaze vnímavější než jiná plemena.

Postižení mozku

U zakrslých králíků je encefalitozoonóza častou příčinou neurologických poruch. Nejznámější je postižení rovnovážného ústrojí doprovázené náklonem hlavy na stranu a poruchou koordinace pohybů. U zakrslých králíků je příčinou postižení rovnovážného ústrojí především encefalitozoonóza. U jiných plemen se však častěji jedná o projev pasteurelózy.

Encefalitozoonóza se může projevit i sotva postřehnutelnými změnami chování, postupným hubnutím nebo ochrnutím. Chronické poškození mozku může být doprovázeno změnami chování, jako jsou záchvaty agrese a snížená schopnost učení, ztrátou zraku či sluchu, svalovou slabostí, neschopností udržet moč, zhoršenou schopností udržet rovnováhu a koordinovat pohyby. Nemocný králík působí nemotorně a je-li v klidu, může se mimovolně kolébat nebo přikyvovat.