Myxomatóza je vážné nakažlivé onemocnění králíka domácího. Způsobuje u něj poměrně charakteristické změny v podobě uzlovitých zduřenin v mezinoží a na hlavě, především na očních víčkách a v okolí uší. Nemocný králík hyne v důsledku vyčerpání nebo zápalu plic.
V chovech králíků se myxomatóza objevuje cyklicky v epidemických vlnách a působí značné ztráty. Jiná zvířata než králík onemocnět nemohou. Proti nemoci existuje očkování.
Myxomatóza je virové onemocnění
Původcem myxomatózy je Myxomavirus z rodu Leporipoxvirů, což je velký neobalený DNA virus vzdáleně příbuzný viru neštovic. Ve vnějším prostředí je velmi odolný, je stabilní v širokém rozmezí pH (4–12) a ve 2% NaOH je inaktivovaný až za 2–3 minuty. V ústním ústrojí blechy králičí může přežít až 100 dní bez ohledu na podmínky vnějšího prostředí a v kožkách zůstává infekční až 10 měsíců.
Myxomavirus tvoří mnoho kmenů, které se liší virulencí, některé kmeny zabíjejí své hostitele velmi rychle, jiné působí spíše dlouhodobější, chronické infekce. Je blízce příbuzný viru fibrózy zajíců a viru Shopeho fibromu.
Virus myxomatózy pochází z Ameriky, kde se přirozeně vyskytuje v populaci králíka drobného (Sylvilagus bachmani) a králíka lesního (S. brasiliensis). U nich způsobuje jen mírné, přechodné onemocnění.
U evropského králíka divokého a u domácích králíků je ale myxomatóza často smrtelná. Do Evropy byl virus vysazen v roce 1952 a od té doby se zde vyskytuje endemicky. Výskyt má přírodně ohniskový charakter navázaný na populaci králíka divokého.
Šíření myxomatózy
Nemocný králík vylučuje virus především sekrety z nosu a z očí. Nemoc se šíří snadno přímým kontaktem mezi králíky a na krátkou vzdálenosti vzduchem.
Možný je též přenos nepřímý, kontaminovaným prostředím, například při ustájení králíka v kotci, kde pobýval nemocný králík nebo krmivem a vodou.
Značný význam v šíření nemoci má však hmyz a to především ten bodavý. Myxomatózu roznášejí i jiní krev sající členovci. Jejich bodnutí představuje přímý vstup nákazy do těla králíka. Nejdůležitějším přenašečem je blecha králičí, ale myxomatózu přenášejí též komáři rodu Aedes a Anopheles, blecha kočičí a psí, dravčík či veš králičí a mechanicky mohou myxomatózu šířit i mouchy. Myxomatóza má charakter ohniskového onemocnění, nejvíce případů připadá na konec léta. V hmyzích vektorech může virus přežít zimu i v nepřítomnosti králíků.
Průběh a příznaky nemoci
Typická myxomatóza začíná tak, že po vstupu do organismu králíka se myxomavirus pomnožuje v místě infekce (nejčastěji hmyzí bodnutí) a v příslušné mízní uzlině. Asi po 4–5 dnech na tomto místě vznikne malý tumor v podkoží, který je vyplněný hlenovitou tkání.
Virus se v této době rychle šíří do celého těla, je přítomen v krvi a množí se v mízních orgánech. Objevuje se rýma a zánět spojivek s mléčným výtokem, nemocný králík má horečku a trpí nechutenstvím. Typický je otok očních víček a hlavy. Nemoc se do toho stadia rozvine asi 9 dní po infekci.
Charakteristické uzly se následně tvoří především na hlavě, v okolí nozder, na rtech, na očních víčkách a na bází uší. Uzlovité změny společně s otokem víček často způsobují oslepnutí zvířete. Myxomatózní uzly a otoky se objevují též na šourku či vulvě a v okolí konečníku. Těžce postižená zvířata hynou do 48 hodin po prvních příznacích.
U těch ostatních se k myxomatóze přidává druhotná bakteriální infekce, která přemění původní hlenovitý zánět spojivek v zánět hnisavý. Původně vodnatý výtok z nosu se také změní na výtok hnisavý. Zvířata obvykle umírají během jednoho až dvou týdnů vyčerpáním a v důsledku bakteriálního zápalu plic.
Nemocné ramlice mohou potratit a mají-li v hnízdě mladé, přestanou se o ně starat.
U králíků, kteří přežili, se na nosu, při bázi uší či na hrudních končetinách vytvoří tuhé, fibrotické uzly, které se časem samy vstřebají. Atypická myxomatóza, při které se u jinak zdravého králíka vytvoří pouze tyto uzly, se může objevit u očkovaných králíků, kteří jsou vystaveni terénní infekci. Některé kmeny myxomaviru přirozeně způsobují mírnější onemocnění. Jiné kmeny způsobují jen málo znatelné kožní změny a napadají především dýchací cesty a plíce.
Při infekci aerosolem je inkubační doba delší, 1–3 týdny, a nemoc se projevuje především slzením a hlenohnisavým výtokem z nozder. Králíci hynou po 7–20 dnech na zápal plic.
Kolik králíků uhyne při epidemii myxomatózy v chovu?
Ztráty úhynem v důsledku infekce myxomatózou bývají 25–90 %. Mladí králíci jsou k infekci obzvláště vnímaví a hynou spíše než králíci dospělí. Králíci, kteří se uzdraví, nejsou dlouhodobými nosiči viru, samci však mohou být v důsledku infekce varlat až rok po infekci neplodní.
Úmrtnost při myxomatóze v chovu záleží na virulenci vyvolávajícího kmenu viru, na vrozené genetické odolnosti či naopak vnímavosti nakažených králíků a na množství protilátek v jejich krvi. Uzdravený králík je na mnoho měsíců imunní vůči další infekci, a samice, jak už uzdravené, tak očkované, předávají protilátky svým mláďatům. Tyto protilátky chrání mladé králíky proti infekci 4–5 týdnů.
Léčba myxomatózy
Protože myxomatóza je virové onemocnění, léčba je pouze podpůrná a často bez výsledku. U těžce nemocných králíků je prognóza velmi špatná a eutanazie postiženého kusu je mnohdy nejmilosrdnějším a nejekonomičtějším řešením.
Základem léčby je teplé prostředí a ošetřování zvířete, které spočívá v jeho krmení a napájení, i násilím ze stříkačky, je-li to nutné. Antibiotika chrání zvíře před bakteriální infekcí. Nesteroidní protizánětlivé léky a v případě nutnosti kapačka mohou zvýšit pravděpodobnost přežití. Riziko fatálního zápalu plic kvůli streptokokové nebo pasterelové infekci je ale značné. Někteří králíci mohou přežít i několik týdnů, aby nakonec uhynuli na selhání ledvin.
Diagnostika
Myxomatóza může, zvláště na počátku onemocnění, připomínat především pasteurelózu, změny na pohlaví jsou podobné změnám při králičí syfilitidě. Myxomatózní uzly jsou typické pro nákazu myxomatózou.
Prevence myxomatózy
Protože myxomatóza je neléčitelné a často smrtelné onemocnění, základem je prevence nákazy. Domácí králík nesmí přijít do styku s divokými králíky. Protože nemoc přenáší hmyz, mucholapky, použití insekticidů proti mouchám a sítě proti komárům snižují pravděpodobnost nákazy chovu, stejně tak jako omezení výskytu kožních parazitů.
Zcela nezbytná je ke smysluplnému chovu králíků jejich vakcinace. Očkovací látky poskytují králíkům ochranu na 6–9 měsíců. V případě, že v okolí chovu neprobíhá zrovna nákaza, je možné očkovat jednou ročně a to na jaře, to by mělo králíky ochránit během sezóny největšího výskytu hmyzu. Jinak se doporučuje očkování dvakrát ročně.