Slezová červivost je onemocnění přežvýkavců způsobení parazitickými oblými červy, kteří se vyvíjejí a škodí ve slezu zvířete. Škodlivost těchto cizopasníků je v zásadě dvojího druhu: některé druhy hlístic se živí krví a způsobují chudokrevnost, jiné poškozují žlázky žaludeční sliznice a narušují trávení, výsledkem je průjem.
Společně s cizopasníky, kteří škodí ve střevech zvířat, se ve svém patogenním působení doplňují a zesilují a výsledkem je celkový obraz parazitární gastroenteritidy. Začervení je obecně častý, závažný a dlouhodobě obtížně zvladatelný problém především v chovech malých přežvýkavců. Mezi původce slezové červivosti ale patří nejvýznamnější a nejškodlivější zástupci hlístic přežvýkavců: vlasovka slezová, původce hemonchózy a Ostertagia, původce ostertagiózy skotu.
Hlístice, které způsobují slezovou červivost přežvýkavců
Nejzhoubnějšími slezovými červy jsou hlístice z podčeledi Haemonchinae. Z nich je celosvětově nejznámější a ekonomicky nejvýznamnější vlasovka slezová, Haemonchus contortus.
Krev sající slezoví červi
Vlasovka slezová je nitkovitý červ jeden až tři centimetry dlouhý, samičky jsou delší než samečkové. Ve své přední části má ostrý kyjovitý zub, kterým zraňuje sliznici slezu a živí se krví hostitele. Během krmení je značně destruktivní a jeden červ způsobí denně krevní ztrátu 0,05 ml krve.
Zvířata se nakazí na pastvině spasením infekčních larev. Vlasovka slezová je velmi plodná, dospělé samičky kladou denně tisíce vajíček a k zamoření pastviny dochází v příhodných podmínkách (teplé vlhké léto) velmi rychle. Invaze mnoha tisíc červů proto není výjimečná a začervení tímto druhem se projevuje hlavně chudokrevností. Hostiteli jsou především ovce a kozy, ale také lamy, hovězí dobytek a příbuzné druhy zvěře.
V ČR se významným druhem stává také příbuzný parazit, Ashworthius sidemi. To je slezová hlístice, jejímž přirozeným hostitelem je jelen sika. V Evropě se z tohoto nepůvodního druhu parazité šíří také na další zvěř, vysoce vnímaví jsou zubři. Z domácích zvířat je možná nákaza skotu i malých přežvýkavců. Způsobem šíření a škodlivostí se Ashworthius sidemi zásadně neliší od vlasovky slezové.
Mnoho dalších podobných slezových červů se vyskytuje jen v tropických oblastech.
Další druhy hlístic, které parazitují ve slezu
Zatímco vlasovka slezová je celosvětově nejvýznamnější hlísticí malých přežvýkavců, u skotu má tento titul jiný parazit, a to Ostertagia ostertagi. Je to nitkovitý, asi centimetr dlouhý hnědý červ. Dospělí červi se také živí krví, ale onemocnění, ostertagiózu, způsobují jejich larvy. Ty parazitují ve žlázkách sliznice slezu a způsobuje zánět, který může závažným způsobem narušit trávení.
U malých přežvýkavců škodí podobným způsobem podobný druh, Teladorsagia leptospicularis, T. circumcincta a T. trifurcata.
Ve slezu cizopasí také Trichostrongylus axei. Způsobuje povrchový zánět sliznice slezu, hubnutí a průjem. Je to cizopasník, který napadá stejnou měrou velké i malé přežvýkavce.
Šíření slezové červivosti mezi zvířaty
Všichni červi parazitující ve slezu mají stejný životní cyklus. Ten je přímý, bez mezihostitele. Začíná vajíčkem, které odchází s trusem do vnějšího prostředí. Zde se z vajíček líhnou larvy, které jsou podle podmínek vnějšího prostředí asi za týden připravené k infekci nového hostitele. Infekční larvy jsou přítomné na rostlinách a aktivně se vzdalují od hromádek s trusem.
Po pozření novým hostitelem se infekční larvy svlékají v bachoru a pak dokončují svůj vývoj ve slezu, kde přitom ostertagie a příbuzní červi tvoří okem viditelné bělavé uzlíky. Pohlavně dospělí jedinci žijí na povrchu sliznice nebo uvnitř slezových žlázek, samičky produkují vajíčka a cyklus se opakuje.
Většina těchto hlístic jsou schopní svůj vývoj zastavit ve stadiu nedospělého červa ve sliznici slezu a takto překonat nepříznivé vnější podmínky. U nás takto přežívají zimu uvnitř hostitelů a k probuzení červů dochází na jaře, často v souvislosti s porody. Hromadné probuzení velkého množství parazitů je podstatou jejich zhoubného působení.
Výjimkou je jen Trichostrongylus axei, tito cizopasníci jsou dobře adaptovaní na chlad a přezimují na pastvině. Málokdy ve slezu určitého zvířete parazituje jen jeden druh červa. Skoro vždy se jedná o smíšenou infekci.
Klinické příznaky
Záleží na počtu červů, jejich druhu, na věku a celkovém zdravotním stavu začerveného zvířete. Příznaky mohou uniknout pozornosti, může se objevit chronické chřadnutí nebo i náhlý úhyn.
Nejvnímavější jsou jehňata ve věku 6–9 měsíců, skot v prvním roce pastvy a obecně kozy. Při společné pastvě mají kozy ve slezu mnohem víc červů než ovce a červi uvnitř koz jsou také plodnější a produkují více vajíček.
Zvířata oslabená, ať už málo kvalitní krmnou dávkou nebo jinými nemocemi jsou také citlivější k infekci, hostí více plodnějších červů.
