Toxokaróza

Toxokaróza, škrkavčitost, neboli napadení škrkavkami je nejčastější nemoc způsobená střevními parazity psů a koček. Viditelná nemoc způsobená škrkavkami se vyskytuje především u mláďat. Ta může masivní invaze i zabít. Dospělá zvířata bývají častěji bezpříznakovými roznašeči vajíček škrkavek.

Toxokarózou se může nakazit i člověk. V lidském těle larvy škrkavek nedokončí vývoj, mohou ale migrovat do různých vnitřních orgánů nebo do oka. Protože toto onemocnění lidí způsobují larvy červa, nazývá se larvární toxokaróza.

Škrkavky psů a koček

Původcem škrkavčitosti jsou především dva druhy oblých červů z rodu Toxocara, proto „toxokaróza“. Jedná se o škrkavku psí, T. canis, a škrkavku kočičí, T. cati. U psů i u koček parazituje taky škrkavka šelmí, Toxascaris leonina.

Škrkavka psí

Škrkavka psí je nejčastější vnitřní cizopasník psů a nejdůležitějším druhem škrkavky malých zvířat.

Dospělá škrkavka je bílý nebo nažloutlý dlouhý červ. Má oddělené pohlaví a samičky jsou výrazně větší než samečkové, dorůstají až do délky 18 cm. Žijí v tenkém střevě, kde plavou proti proudu zažitiny, kterou se živí. Samičky produkují každý den obrovské množství tlustostěnných vajíček, která jsou 75–85 μm velká a pouhým okem proto neviditelná. Plodnost červa je neuvěřitelná, jedna jediná samička dokáže denně každý gram psího trusu obohatit o 700 vajíček škrkavek.

Nákaza vajíčky z prostředí

Tato vajíčka potřebují dozrát ve vnějším prostředí. Po čtyřech týdnech se uvnitř vajíčka schovává připravená larva a vajíčka jsou infekční. Jsou velice odolná a infekčnost si ponechávají až tři roky. Neničí je ani běžné dezinfekční prostředky. Nepřežívají ale vyschnutí a vymrznutí.

Infekční vajíčka jsou zdrojem nákazy jak pro psa, tak i pro jiné živočichy. Tito se stávají rezervoárovými hostiteli. Rezervoárovým hostitelem se mohou stát hlodavci, ovce nebo prasata, ale také žížaly, opice a lidé. Definitivním hostitelem škrkavky psí je kromě psa také liška.

Když se vajíčko dostane do těla rezervoárového hostitele, v jeho těle se vylíhne larva, která putuje ze střeva do různých orgánů, kde se zapouzdří. Nejčastěji se dostává do jater, ledvin, centrální nervové soustavy a do kosterních svalů. U člověka je tento proces podstatou vzniku larvární toxokarózy.

Pokud infekční vajíčko pozře pes, larvy uvolněné ve střevě se mohou podobně jako u rezervoárových hostitelů dostat krví do vnitřních orgánů a svaloviny, kde se zapouzdří, nebo cestují do jater a z jater do plic, přičemž po cestě dospívají. Z plic pronikají do průdušnice, nechají se vykašlat a spolknout a tak se opět dostanou do tenkého střeva, kde se naposledy svlékají a dospívají v pohlavně zralé škrkavky. Migrace larev trvá asi 10 dní a 4–5 týdnech začnou dospělé škrkavky ve střevě klást vajíčka.

Škrkavky dospívají přednostně u štěňat asi do tří měsíců věku. U dospělých psů dávají přednost tvorbě zapouzdřených larev.

Rezervoároví hostitelé

Rezervoároví hostitelé a zapouzřené larvy umožňují škrkavce psí další dva způsoby infekce. Pes se může nakazit škrkavkou sežráním larev z tkání rezervoárového hostitele. Tedy například konzumací hlodavců. V tom případě se zapouzřená larva probudí ve střevě nového hostitele a rovnou tam dospívá.

Nákaza štěňat přes placentu a mlékem

V psovi samotném mají zapouzdřené larvy ještě další funkci. U feny se larvy aktivují v posledních třech týdnech březosti a přecházejí přes placentu do vyvíjejících se štěňat. Prakticky všechna štěňata se proto rodí nakažená škrkavkami. Jedna jediná infekce feny ji vybaví takovým množství larev, že dokáže nakazit všechny svoje vrhy.

Menší množství larev se vylučuje také mlékem. Laktogenní infekce má ale u psa menší význam. Po narození štěňat škrkavky rychle dospívají a štěňata mají ve střevě dospělce a v trusu vajíčka po dvou až třech týdnech. Fena samotná se může od štěňat opět nakazit škrkavkami, i ona bude mít dospělé škrkavky ve střevě a celá odchovna se rychle promoří obrovským množstvím škrkavek.

Škrkavka kočičí

Škrkavka kočičí je střevní parazit koček. Je o něco menší než škrkavka psí, dospělec měří 6 –10 cm. Cizopasí také v tenkém střevě.

Na rozdíl od škrkavky psí, u které je nejdůležitějším způsobem přenosu infekce štěňat přes placentu, škrkavka kočičí využívá hlavně rezervoárových hostitelů. Jakmile kočka sežere nakaženého hlodavce, jiného drobného savce nebo třeba i ptáčka, škrkavčí larva dospěje většinou ve stěně kočičího žaludku a vyvine se z ní dospělá střevní škrkavka. Jen menší množství takových larev a larvy z vajíček cestují přes játra do plic.

Škrkavka kočičí nedělá rozdíly ve věku nakažených koček a červi dospívají ve střevě koček jakéhokoliv stáří. Nezapouzdřují se v tělech koček, nepřecházejí přes placentu. Pokud se nakazí kočka v poslední třetině březosti, část larev může přecházet do mléka, ale tento způsob přenosu je pro škrkavku kočičí méně důležitý. Koťata se nejčastěji nakazí s první předloženou kořistí.

Škrkavka šelmí

Škrkavka šelmí, Toxascaris leonina, je jediná škrkavka, která může nakazit jak psa, tak kočku. Napadá také ostatní psovité a kočkovité šelmy, proto šelmí. Vzhledem se podobá škrkavce psí, ale je výrazně menší, samičky jsou maximálně 10 cm dlouhé a samečkové ještě o třetinu menší.

Od škrkavek z rodu Toxocara se liší výrazně rychlejším vývojem vajíčka ve vnějším prostředí, vajíčko může být infekční už za jeden týden. Druhým rozdílem je chybění jakékoliv migrace do tkání, larvy škrkavek se vyvíjejí ve střevní stěně, necestují přes játra do plic. Využívají ale stejně jako ostatní škrkavky hlodavce jako rezervoárové hostitele. Kočka nebo pes se nakazí sežráním myši nebo přímo vajíčky z prostředí.

Schopnost škrkavky šelmí vyvolávat onemocnění je malá.