Enterotoxémie ovcí je onemocnění především jehňat po odstavu, které způsobuje jejich hromadné úhyny. Patří mezi největší zabijáky jehňat, nemoc dokáže během několika hodin zcela zdecimovat toho roku narozená jehňata a způsobit tak chovateli obrovské ztráty.
Bohužel 90 % větších chovů v ČR je promořených původcem onemocnění a enterotoxémie se vyskytuje prakticky ve všech chovech produkujících plemenná zvířata, takže nákupem plemenného materiálu se časem nemoc dostane i do menších chovů.
Proti nemoci existuje účinné preventivní očkování.
Původce enterotoxémie
Původcem enterotoxémie je bakterie zvaná Clostridium perfringens typ D. Je to anaerobní tyčinka, která roste za nepřístupu vzduchu. V porovnání s jinými klostridiemi je spíše menší. Má velmi krátký generační čas, v příznivých podmínkách se dokáže dělit každých osm hodin. Tvoří také spory, které přežívají v hnoji a v půdě. V malém množství můžou být tyto klostridie také součástí střevní mikroflóry zdravých ovcí nebo koz a právě s bacilonosiči se nákaza dostává do předtím zdravých stád.
Existuje několik tzv. klostridiových infekcí postihujících ovce, enterotoxémie je z nich nejčastější.
Toxiny produkované C. perfringens typ D
Patogenní kmeny bakterie Clostridium perfringens při svém množení produkuje toxiny, látky bílkovinné povahy, které poškozují tkáně hostitele. Typ D tvoří hned několik toxinů: Alfa toxin a epsilon toxin. Alfa toxin poškozuje savčí buňky a tvoří ho všechny patogenní Cl. perfringens. Je ale relativně málo škodlivý.
Je to epsilon toxin, který způsobuje příznaky onemocnění. Ke svému působení potřebuje být rozštěpený trypsinem, trávicím enzymem hostitele. Jakmile se toxin aktivuje, zvýší propustnost střevní stěny a proniká do krve a tak do celého organismu. Stav přítomnosti toxinů v krvi se označuje jako „toxémie“. Epsilon toxin způsobuje nekrózu tkání, je také neurotoxický, zabíjí nervové buňky. Konečným výsledkem je šokový stav, kolaps a smrt zvířete.
Přenos klostridií
V promořeném chovu se klostridie vyskytují v malém množství ve střevech dospělých, klinicky zdravých zvířat. S výkaly se spory bakterií dostávají do prostředí. Novorozená jehňata se nakazí už pří prvním sání kolostra z kůže vemene, nebo později krmivem nebo pastvou. Vysoká nakažlivost způsobí, že se nakazí všechna jehňata v chovu.
Samotná přítomnost klostridií ve střevě ale ještě neznamená, že u zvířete propukne enterotoxémie. K tomu je potřeba, aby klostridie měly vhodné podmínky k překotnému množení.
Vznik nemoci
Rychlé množení bakterií ve dvanáctníku ovcí umožňuje přísun snadno štěpitelných škrobů nebo bílkovin. Ke vzniku enterotoxémie zvířata predisponuje vysoce energetická krmná dávka. Proto nemoc postihuje přednostně ta nejlepší a největší jehňata – která jsou také nejžravější. Ve větším riziku jsou jedináčci, hlavně ti od mléčných matek, protože mléko je také substrátem pro množení klostridií. Nemoc lze vyvolat také u uměle odchovávaných jehňat při překrmování nebo pokud je MKS míchána s menším množstvím vody než je doporučováno.
Enterotoxémie se nikdy nevyskytuje u jehňat mladších než dva týdny, protože ta ještě neprodukují dostatek trypsinu k aktivaci epsilon toxinu.
Pokud jehňata pocházejí od neočkovaných matek, enterotoxémie u nich může propuknout už ve věku od tří do deseti týdnů. Jehňata očkovaných matek mohou onemocnět, jsou-li starší 4 měsíce a sama nebyla očkovaná. U jehňat po odstavu enterotoxémie často propuká jako hromadné onemocnění po jejich převedení na vydatnou pastvu, při jejich přikrmování koncentráty nebo u výkrmových jehňat 2 – 3 týdny po začátku výkrmu.
Některé chovy mohou být promořené a přitom se v nich případy enterotoxémie nevyskytují. To proto, že krmná dávka je málo koncentrovaná. Ale i užitkovost takových zvířat je tím pádem nízká.
Inkubační doba
Je velmi krátká, jen několik hodin.
Projevy enterotoxémie jehňat
Enterotoxémie ovcí je rapidně probíhající onemocnění, které se projevuje především náhlými úhyny. Zvířata hynou během 2 – 3 hodin po nástupu horečky.
Pokud jsou pozorované nějaké klinické příznaky, je to náhle vzniklé nechutenství a nezájem o okolí, nemocná jehňata uléhají a před smrtí se mohou objevit křeče s obloukovitým prohnutím trupu a hlavou zvrácenou dozadu či plovavé pohyby končetin. Při tomto akutním průběhu dochází ke smrti asi do osmi hodin.
Jen některá nemocná zvířata přežívají déle a objevuje se u nich silný, vodnatý průjem žluté barvy.
Mohou onemocnět všechna vnímavá jehňata ve stádě a úmrtnost je minimálně 70%. U přeživších zvířat přetrvává poškození jater a ledvin a rekonvalescence trvá měsíce.
Diagnostika
Kromě enterotoxémie způsobuje náhlou smrt rychle rostoucích jehňat a odstávčat také pasteurelóza. Při pastevním chovu mladých jehňat může podobné příznaky způsobit také nematodiróza, nemoc způsobená střevními parazitickými červy. Protože se enterotoxémie často souvisí se začátkem zkrmování jadrných krmiv, do úvahy přichází také akutní acidóza bachorového obsahu.
Užitečným polním testem je papírek na testování moči – nemocná zvířata mají v moči cukr. To platí i pro obsah močového měchýře už uhynulých kusů.
U neočkovaných zvířat je enterotoxémie nejčastější příčinou úhynů bez předchozích příznaků onemocnění.
Pitevní nález
V praxi se nemoc diagnostikuje pitvou, protože průběh nemoci je tak rychlý, že diagnostické úkony se za života zvířete nestihnou provést.
Pitevní nález je nápadný rychlým nástupem rozkladných změn. K posouzení ale musí být pitva provedena co nejdříve po smrti zvířete. U zvířat, která uhynula velice rychle, nemusí být patrné žádné makroskopické změny.
Typickým nálezem je větší množství krvavé tekutiny v dutině břišní a v osrdečníku, překrvená střeva silně naplněná plynem a vodnatým nebo krvavým obsahem, edém plic. Na osrdečníku, plicích, játrech, ve stěně močového měchýře a střev se mohou nacházet krváceniny. Tkáň ledvin je velmi křehká – proto se nemoci v anglicky mluvících zemí říká také „pulpy kidney disease“, nemoc rozbředlých ledvin.
K laboratorní diagnostice je důležitý co nejrychlejší přesun kadaveru do laboratoře, protože původce je velmi křehký a v mrtvém těle moc dlouho živý nevydrží. Vzorkem může být také chlazený nebo mražený obsah střeva. Dají se použít i stěry z orgánů případně i výtěry z rekta ještě živých zvířat, ale tyto musí být odebrané do transportního media.
Léčba enterotoxémie ovcí
Enterotoxémii nelze léčit, průběh nemoci je příliš rychlý. Po objevení se klinických příznaků už je většinou pozdě a ani kapačky a podání antibiotik zvíře už nestačí zachránit. Ve stádě se dá snad dalšímu výskytu zabránit okamžitým převodem zvířat na krmnou dávku obsahující hodně vlákniny a vyřazení veškerých jadrných krmiv. Zkouší se také podání antibiotik ohroženým jehňatům – tzn. přeléčení všech jehňat ve stádě po objevení se prvních případů nemoci.
Prevence
Očkování proti enterotoxémii patří k základním preventivním opatřením ve stádech ovcí. Pokud už jehňata začínají hynout, je na vakcinaci pozdě. Očkují se vysokobřezí bahnice, které předávají protilátky v mlezivu a to chrání jehňata v prvních měsících života. Pak je nutná vakcinace samotných jehňat a to od dvou měsíců jejich věku ve dvou dávkách v intervalu 4–6 týdnů. Po odstavu už musí být všechna jehňata 2x naočkovaná.
Očkování doplňuje správně sestavená krmná dávka zvířat.