Markova choroba

Markova choroba je široce rozšířená nakažlivá nemoc hrabavých ptáků, zdaleka největší význam má u kura domácího. Onemocnění je typické vznikem nádorů a postižením imunitního systému, nervů a mozku. Zjevné příznaky jsou velice rozmanité: Zvýšené úhyny, chřadnutí, postižení očí nebo kůže a přechodné nebo trvalé obrny.

Klasická forma Markovy nemoci končí oboustrannou spastickou obrnou běháků, při které postižená drůbež sedí s jednou nohou dopředu a s druhou dozadu. 

Markova choroba je rozšířena po celém světě a prakticky ve všech chovech slepic. Virulence původce je různá, možný je prakticky bezpříznakový průběh nebo hromadné hynutí. Infekce je doživotní.

Markova nemoc postihuje především kura, vzácně křepelky a pak krůty, které jsou chovány v těsné blízkosti kurů. Domácím savcům nebo člověku nehrozí žádné nebezpečí.

Příčina onemocnění

Markova choroba je infekční nemoc způsobená virem.

Virus Markovy choroby, MDV, je zařazený do rodu Mardivirus, podčeleď Alphaherpesvirinae. Je to herpevirus, dosti velký obalený virus, virové částice mají nepravidelný tvar hroudy a v průměru 273–400 nm. Uvnitř obalu je hexagonální kapsida s průměrem 85–100 nm a samotná podstata viru je tvořena lineární dvouvláknovou DNA o velikosti 160–180 kb.

Tradičně se rozlišovaly tři sérotypy, jsou mírně odlišné co se DNA sekvence týče a hlavně se odlišně chovají v hostiteli. Sérotyp 1 je patogenní pro kura domácího a je původcem Markovy choroby, sérotyp 2 nezpůsobuje žádné onemocnění a sérotyp 3 je herpesvirus krůt, který rovněž nezpůsobuje zjevné onemocnění a to ani u krůt, ani u kurů. Nepatogenní sérotypy se využívají k výrobě vakcín.

Nejnovější klasifikace patogenní sérotypy označuje jako samostatné druhy, HVG-2 a nepatogenní viry jako HVG-3 a HVT-1, herpesvirus krůt.

Patotypy viru Markovy choroby

V rámci patogenního sérotypu 1 všechny kmeny viru nejsou stejné. Tvoří tzv. patotypy. Tak se rozlišují podle virulence. Je kmen nepatogenní, přesněji řečeno neonkogenní, což je typicky atenuovaný kmen CVI-988, sloužící k výrobě vakcín. V terénu se vyskytují slabě patogenní kmeny mMDV, virulentní kmeny vMDV a velmi virulentní vvMDV a vv+MDV. V chovech se vyskytující viry Markovy choroby mají nepřehlédnutelnou, desítky let trvající tendenci zvyšovat postupně svojí virulenci. „Původní“ Markova choroba se projevovala v podstatě jen přechodnými nebo trvalými paralýzami. Současné vysoce patogenní kmeny dokáží u neočkované drůbeže vyvolat akutní hromadné úhyny a překonávají i genetickou rezistenci ptáků.

Latentní infekce

Všechny jsou typické dlouhodobou, celoživotní infekcí hostitele. Po pomnožení v organismu může přejít do stadia latence. V latentní formě může přetrvávat až do přirozené smrti hostitele s pomalým vylučováním do vnějšího prostředí, nebo imunitní obranu hostitele překoná s další, fatální fází množení, nebo způsobí vznik nádorového onemocnění.

Zvláštností viru Markovy choroby je jeho těsná asociace s buňkami. V organismu hostitele probíhá produktivní infekce, tzn. taková, při které jsou tvořené kompletní obalené viriony, pouze v epitelu perových váčků. V bílých krvinkách se virus sice množí, ale viriony se přitom nevytváření a z jedné buňky do druhé se viry šíří těsným kontaktem mezi buňkami hostitele pomocí buněčných můstků.

Odolnost ve vnějším prostředí

Virus Markovy choroby je ve vnějším prostředí velmi odolný, v prachu, peří nebo v půdě výběhů přežije při pokojové teplotě 4-8 měsíců. Chlad jeho přežití prodlužuje. Při expoziční době 10 minut jej ničí běžné dezinfekční prostředky.

Přenos

Markova choroba se snadno se přenáší z jednoho zvířete na druhé. K přenosu dochází především vdechnutím prachu z peří nakaženého zvířete. V peří a šupinkách z něj je virus infekční velmi dlouho, takže nemoc se přenáší jak přímým kontaktem, tak nepřímo pobytem v zamořeném prostředí, větrem, mechanicky divoce žijícími ptáky či přes chovatelské pomůcky a vůbec samotným chovatelem, přes boty a oděv.

Vysoká nakažlivost viru a fakt, že jednou nakažená zvířata vylučují virus trvale do prostředí, aniž musí vykazovat příznaky nemoci znamená, že prakticky každý chov hrabavé drůbeže je nemocí promořený.

Inkubační doba

Je těžké stanovit přesnou délku inkubační doby, protože zjevné onemocnění při Markově nemoci může být způsobeno různými způsoby.

Nejkratší je inkubační doba při infekci jednodenního kuřete bez mateřských protilátek. V tomto případě nádorové onemocnění vyžaduje nejdelší inkubační dobu, tři až čtyři týdny. Syndrom akutní mortality hubí zvířata už 8–14 dní po infekci a obrny se nejčastěji objevují 8–18 dní po infekci.

Na skutečnou délku inkubační doby má vliv jak virulence vyvolávajícího kmenu viru, tak hlavně věk, zdravotní stav, geneticky daná odolnost či vnímavost nakaženého zvířete a zoohygienické podmínky chovu.

V chovech se Markova nemoc vyskytuje u neočkovaných kuřic od 3. týdne věku. Nejobvyklejší věk, ve kterém se choroba objevuje, je 8.–9. týden věku a pak v době nástupu pohlavní dospělosti.

Patogeneze

Způsob, jakým virus Markovy nemoci vyvolává onemocnění, je velice složitý a ne do všech podrobností prozkoumaný. Přítomnost viru v organismu ovlivňuje funkce hostitelských buněk hned několika možnými způsoby a výsledkem té interakce může být proto hned několik odlišných klinických syndromů a příznaků nemoci.

Onemocnění probíhá ve čtyřech základních fázích fázích:

Tyto dvě fáze nevyhnutelně proběhnou u všech jedinců, kteří se setkají s virem, bez ohledu na jejich stáří, genetickou odolnost nebo předchozí vakcinaci. Při infekci očkované nebo geneticky rezistentní drůbeže, u starších ptáků, bez působení jiných imunitu oslabujících vlivů a při nákaze méně virulentními kmeny může nemoc trvale přetrvávat ve stadiu latence. Virus se ale do konce života hostitele rozmnožuje v buňkách epitelu perových váčků a ptáci jsou infekční pro své okolí.

Další dvě fáze znamenají vždy onemocnění nemocného ptáka, které většinou končí úhynem. Někdy je sice možná regrese nádorových změn, ale zlepšení stavu, pokud se objevuje, bývá dočasné.

Pozdní cytolytická infekce a lymfoproliferativní fáze na sebe mohou navazovat, ale nejsou od sebe striktně oddělené. Fáze pozdní cytolytické infekce může chybět. Nebo může předcházet vzniku nádorů. Přítomnost lymfomu ale také dále oslabuje imunitu a tím pádem proliferativní fáze může spustit další vlnu cytolytické infekce.

Onkogenní působení MVD

Markova choroba je mezi infekčními příčinami nádorového onemocnění zvláštní tím, že původce je herpesvirus. Obvykle v živočišné říši nádorový zvrat hostitelských buněk způsobují retroviry.

Herpesvirus, původce Markovy nemoci, už obsahuje dvojitou šroubovnici DNA, podobnou genetické informaci v hostitelské buňce. Virová DNA se nachází a replikuje se v jádře. Pokud se latentně infikovaná buňka, v jejímž jádře je několik kopií virové DNA, začne dělit, může dojít k integraci virové DNA do DNA hostitele.

Jak přesně virus Markovy nemoci mění normální T-lymfocyty na ty nádorově změněné není zcela jasné. Velice důležitou funkci ale má protein zvaný Meq, který zase působí jako buněčný onkoprotein a vazbou na DNA zapíná syntézu proteinu. Nadměrná exprese postihuje hned několik genů pro různé růstové faktory (JTAP-1, JAC, HB-RGF) a faktory, které působí proti apoptóze (Bcl-2, c-ski).

Virus se v těle začíná množit v B-lymfocytech. Ty donutí, aby produkovaly prozánětlivé cytokiny a přilákaly do svého okolí T-lymfocyty, na které si pak přestoupí. Riziko rozvoje lymfoproliferativní fáze proto zvyšuje velká intenzita časné cytolytické infekce, při které se nakazí velké množství T-lymfocytů, slabší nespecifická imunita (hlavně aktivita NK-buněk a makrofágů) a převaha protilátkové odpovědi nad buněčnou imunitou. Geneticky rezistentní drůbež má silnější nespecifickou imunitu a dokáže zničit víc nakažených B-lymfocytů, to omezí počet přivábených T-lymfocytů a dobře nastavená buněčná imunita dokáže postupně ničit nakažené lymfocyty. Silný imunitní systém se někdy dokáže zbavit i už nádorově transformovaných buněk.

To ale platí jen v případě infekce méně virulentními kmeny viru. Virulentní viry se dokáží jednoduše množit příliš rychle a příliš intenzivně.