Vzteklina je akutní virové onemocnění všech savců včetně lidí. Nemoc napadá centrální nervovou soustavu a jakmile se objeví příznaky je prakticky vždy smrtelná. U lidí se přeživší dají spočítat na prstech jedné ruky a u zvířat je jakákoliv léčba vyloučena.
Je to jedna z nejznámějších nemocí zvířat a kvůli své nebezpečnosti je na seznamu nebezpečných nákaz, které podléhají hlášení. V Česku je povinnost proti nemoci očkovat všechny psy starší tří měsíců a vyšetřovat všechna zvířata, která poranila člověka, jestli se u nich neukazují příznaky této nemoci.
V současné době se na našem území nevyskytuje, Česká republika je oficiálně vztekliny prostou zemí.
Původce
Původcem vztekliny je obalený RNA virus označený jako Lyssavirus, z čeledi Rhabdoviridae. Je to poměrně jednoduchý virus s poněkud neobvyklým tvarem projektilu, který je blízce příbuzný s několika africkými viry, které vyvolávají podobné onemocnění. Samotný lyssavirus tvoří několik podskupin, sérotypů, přičemž „klasickou“ vzteklinu domácích zvířat vyvolává sérotyp 1. V Evropě se kromě něj vyskytuje ještě sérotyp pět a šest. Tyto jsou označované jako evropský netopýři virus 1 a 2 a kolují v populacích netopýra večerního (EBL-1) a netopýra velkého (EBL-2).
Ve vnějším prostředí je Lyssavirus poměrně odolný. Konzervují jej nízké teploty, při teplotě -10 °C zůstává infekční měsíce, při 0 °C týdny, při 20 °C až jeden týden. Vyšší teploty jej ničí, při 56 °C je inaktivovaný za půl hodiny, var či plamen virus ničí okamžitě. Je likvidován UV zářením, sluneční svit ho zničí za půl hodiny, ale toto nepůsobí do hloubky. Vyschnutí samotné mu nevadí, takže kožka vzteklé lišky může být infekční. Zakopaná mrtvá zvířata mohou být zdrojem viru i několik týdnů.
Virus se dá zlikvidovat kyselinami i louhy, tukovými rozpouštědly (chloroform, ale i mýdla, detergenty a saponáty). Z dezinfekčních přípravků jsou účinné chlorové přípravky (Savo, chloramin, chlorové vápno), kvarterní amoniové soli, formaldehyd a sloučeniny jodu.
Šíření vztekliny
Vzteklina je typickou nákazou s přírodní ohniskovostí. Na určitém území se udržuje v populacích rezervoárových zvířat, netopýrů nebo šelem. Určitý kmen vztekliny je vždy adaptován na své rezervoárové zvíře, pro které mu k nakažení dalšího jedince stačí malá infekční dávka a u kterého se dobře vylučuje slinami.
Ostatní zvířata se sice mohou nakazit, ale tvoří spíš náhodné hostitele, kteří pro další šíření nemoci a jejím udržování v ohnisku nemají větší význam. Opakovaná infekce necílového, avšak vhodného druhu může však vést ke změně viru a jeho adaptaci na nového hostitele. Nový kmen vzteklinového viru se pak šíří lavinovitě v populaci nového rezervoárového druhu jako epizootie a po přejití vlny nákazy zůstává v nakaženém území opět jako nákaza s přírodní ohniskovostí.
Podle rezervoárového zvířete se vzteklina rozděluje na vzteklinu městskou, která je adaptovaná na psa domácího, a na vzteklinu sylvatickou, lesní, jejímž rezervoárem je nějaké divoké zvíře. V našich podmínkách se jedná především o lišku obecnou, ve východní Evropě je vyskytují viry adaptované též na psíka mývalovitého. Trochu mimo stojí vzteklina netopýrů, ta je totiž od vztekliny čtyřnohých zvířat již značně odlišná a nakažení jiného zvířete než dalšího netopýra je vzácností.
Vzteklina v ČR
Před první světovou válkou u nás převažovala urbánní forma a ročně bylo zaznamenáno několik set nemocných psů. Od roku 1927 se situace poněkud zlepšila díky možnosti dobrovolně očkovat psy a urbánní forma zcela vymizela po roce 1953, odkdy se všichni psi očkují povinně.
V padesátých letech se ale přes území Československa začala šířit vlna epizootie vztekliny lišek, na jejímž vrcholu v roce 1984 bylo potvrzeno za rok několik tisíc případů. Vzteklí psi a kočky tvořili asi 4 % všech případů vztekliny. Na začátku 90. let se začalo s vakcinací lišek a to vedlo k neustálému poklesu nových případů vztekliny. Poslední případ byl zaznamenán v roce 2002, od roku 2004 je Česká republika zemí oficiálně prostou. To znamená, že vzteklina se u nás v současnosti vůbec nevyskytuje.
Přenos nemoci
Vzteklina se přenáší především kousnutím či poškrábáním, při kterém se do rány dostane slina obsahující virus. Ve slinách nemocného psa nebo kočky je virus vylučovaný už 2–4 dny před prvními příznaky. Možná je také infekce přes neporušenou sliznici například při pozření či olíznutí infekčního materiálu, za určitých okolností se nemoc přenáší vzduchem, například v jeskyních s netopýřími koloniemi.
