Přeskočit na obsah

Africký mor prasat

Africký mor prasat je nebezpečná nákaza postihující prasata domácí i divoká. Je to nakažlivé virové onemocnění, které zvláště po zavlečení do nezamořených oblastí vyvolává akutní hromadné hynutí prasat. Hlavním příznakem je horečka, nechutenství, červenofialové skvrny na kůži a dušnost.

Africký mor prasat se přirozeně vyskytuje v Africe, kde původce koluje v populacích divoce žijících, afrických druhů prasat, kterým neubližuje, a jejich vnějších parazitů. V současné době se nemoc šíří i mimo černý kontinent, od roku 2007 došlo k zavlečení do Východní a Střední Evropy, do Číny, Indie i dalších zemí Jihovýchodní Asie.

Nemoc je na seznamu nebezpečných nákaz Světové organizace pro zdraví zvířat OIE a je uvedena v příloze prováděcího nařízení Komise (EU) 2018/1882.

Kromě úhynů prasat v zamořených oblastech působí onemocnění ekonomické ztráty způsobené omezením obchodu s prasaty a vepřovým masem. Na žádná jiná zvířata nebo na člověka africký mor prasat přenosný není.

V Česku se africký mor prasat nejprve objevil v populaci divokých prasat na Zlínsku, poslední případ pochází z dubna 2018. Prvního prosince 2022 byl potvrzen africký mor u uhynulého divočáka ve Frýdlantském výběžku, blízko hranic s Polskem.1

Název nemoci

Název je možné v češtině zkrátit použitím dvou různých zkratek: AMP, Africký Mor Prasat, nebo ASF, z anglického pojmenování African Swine Fever.

Původce afrického moru prasat

Africký mor prasat je způsoben infekcí virem. Původce, ASFV (z ang. African Swine Fever Virus) je zařazený do rodu Asfivirus a má pro sebe i samostatnou čeleď Asfarviridae. Je to velký obalený DNA virus.

Vzhled a struktura ASVF

ASFV patří mezi velké viry, virová částice i s obalem měří 175–⁠215 nm. 2 Samotná kapsida je veliká 180 nm a tvoří ji bílkovinové jednotky šestiúhelníkového tvaru v počtu1892–2172.3 Složitost struktury viru dokládá skutečnost, že už bylo objeveno 54 různých strukturálních proteinů.4 Jaká bílkovina ale funguje jako klíč ke vstupu do hostitelských buněk ale není zatím jasné.

Původce afrického moru prasat je DNA virus. Uvnitř kapsidy je ukryto jediné vlákno dvoušroubovice DNA o délce 170–193 kb.5 Virus si s sebou nese nástroje potřebné ke tvorbě nových virových částic, jako je virová transkriptáza a většina procesů spojená s replikací probíhá v cytoplasmě hostitelské buňky. Jen syntéza nové virové DNA se odehrává v jádře. Hotové viriony z hostitelské buňky pučí ven.

Podle odlišností v genu pro hlavní strukturální protein p72 se jednotlivé izoláty ASFV dělí do 24 odlišných genotypů.6

Jednotlivé genotypy se od sebe liší i chováním v hostiteli, především virulencí. V rámci genotypu jsou ale rozdíly ve vlastnostech viru dané i odlišnostmi v dalších částech genomu. Patogenita pro prase může být různá, s různě vysokou smrtností i rozdíly v průběhu onemocnění.

Virus ASFV viděn pomocí elektronového mikroskopu. Obal virové částice je tvořený čtyřmi soustřednými prstenci a vnější membránou ve tvaru dvacetistěnu. (Zdroj: Ben Clark, Plum Island Animal Disease Center, Department of Homeland Security, Public domain, přes Wikimedia Commons)

Hostitelské buňky

ASFV se pomnožuje v praseti především v monocytech a makrofázích, to jsou dva typy bílých krvinek. Za normálních okolností tyto buňky pohlcují a ničí choroboplodné zárodky, ASFV má ale schopnost normální fungování imunitního systému narušit.

Kromě těchto dvou typů buněk napadá nemoc buňky tvořící výstelku cév (endotel), buňky jater a buňky kanálků (tubulů) ledvin. Vybíravý je virus i v laboratoři, in vitro vyžaduje prasečí monocyty a makrofágy a nemnoží se v běžných buněčných kulturách. Jedině po adaptaci lze virus pěstovat na kulturách vycházejících z opičích ledvin (VERO, CV-1).7

Faktory patogenity

Každý patogen si musí vytvořit metody, jak uniknout imunitnímu systému hostitele. Tyto vlastnosti se označují jako faktory patogenity. ASFV má dva hlavní: Schopnost unikat protilátkám a schopnost narušovat přímo funkci buněk imunitního systému.

Obrana proti protilátkám

Virion viru afrického moru prasat je tvořen mnoha různými bílkovinami, z nichž hned několik spouští tvorbu protilátek a celkem se protilátky vytváří asi proti padesáti různým virovým proteinům. Přesto se v organismu prasete nikdy nevytvoří tzv. virus neutralizační protilátky, tedy takové, které by viru zabránily v infekci dalších buněk. Protilátky přichycené na virové částice nejen že viru neubližují, ale usnadňují jeho průnik do dalších, nenakažených makrofágů.8

To viru dovoluje dlouhodobou virémii, tzn. přítomnost viru v krvi a rozvoj dlouhodobých infekcí. Zároveň to znemožňuje dosavadní pokusy o výrobu účinné vakcíny.

Druhou silnou zbraní ASFV je jeho schopnost modifikovat funkce imunitního systému hostitele. Infikované makrofágy ztrácí schopnost tvorby antivirových a prozánětlivých cytokinů, včetně interferonů. Virová DNA totiž kóduje informaci pro tvorbu proteinu, který funguje úplně stejně jako imunosupresivní lék cyklosporin A.9 Nakažené makrofágy také stimulují k buněčné smrti, apoptóze, i další druhy bílých krvinek, T- i B-lymfocyty a dochází také k poklesu počtu krevních destiček.

Odolnost ve vnějším prostředí

Virus afrického moru prasat je odolný ve vnějším prostředí, zvláště pokud je chráněný organickým materiálem. Přežívá dlouhodobě v krvi, tkáních a trusu, především za nízkých teplot. V séru při pokojové teplotě si uchovává infekčnost po dobu 18 měsíců, při 5 °C žije 6 let.10

Nevadí mu ani hnití těchto substrátů. Z hnijící krve je možné jen získat ještě po 15 týdnech.11 Je také tolerantní k vyschnutí.

Je stabilní při širokém rozmezí pH, od 4–10, v organickém materiálu vydrží i vyšší hodnoty pH.12

Dezinfekční prostředky

  • mýdla, detergenty a organická rozpouštědla
  • hydroxid sodný/hydroxid vápenatý 1% po dobu 3 minut nebo 0,5% po dobu 30 minut13
  • chlorové a jodové dezinfekční prostředky, fenol, formaldehyd i glutaraldehyd, beta-propiolakton a komerční virucidní dezinfekční přípravky

ASFV v masných výrobcích

Virus dlouhodobě přetrvává také v mase a masných výrobcích. Nemá to vliv na jejich jakost a nepředstavuje to nebezpečí pro člověka, nemoc se ale může šířit na další prasata při zkrmování kuchyňských odpadů.

V chlazeném vepřovém mase původce zůstává infekční po dobu 110 dní, v Parmské šunce dokonce 300 dní.14 Nepřežívá tepelné opracování, teplota 56 °C jej ničí během 70 minut, 60 °C už za 30 minut.15

Členovci jako vektor afrického moru prasat

ASFV je jediný známý DNA virus, který využívá členovce jako přenašeče onemocnění. Všechny ostatní takové viry jsou RNA viry.

Hlavním takovým vektorem a rezervoárem nemoci je klíšťák moubata, Ornithodoros moubata. Tento cizopasný roztoč se vyskytuje v Africe na jih od Sahary a jeho přirozeným prostředím jsou doupata prasete bradavičnatého.

Klíšťák nepřenáší ASFV jen mechanicky, je hostitelem viru, který se v něm množí. Klíšťák se nakazí sáním krve, která obsahuje virus. Následně samo virus vylučuje jak slinami, tak sekrety Malpighiových a koxálních žláz („močí“).16 Infekce je dlouhodobá, klíšťák se nemůže vyléčit svlekem (transstadiální přenos), nakažené samičky přenášejí nemoc na své potomstvo (transovariální přenos) a samečkové nakazí samičky při páření. Nákaza je mezi klíšťáky v jižní a východní Africe běžná a promořeno jich může být až 25 %.17 Klíšťáci žijí a udržují v sobě infekci roky a během svého života opakovaně sají na různých hostitelích.

Na obrázku je kresba ze staré knihy, která znázorňuje vlevo hřbetní a vlevo břišní stranu klíšťáka moubata.
Kresba znázorňující samičku klíšťáka druhu Ornithodoros moubata.
Zdroj: George Henry Falkiner Nuttall, Cecil Warburton, William Francis Cooper, Louis Edward Robinson. Ticks. A monograph of the Ixodoidea. Cambridge University Press, 1908, via Wikimedia Commons

K infekci jsou vnímavé také další druhy klíšťáků z rodu Ornithodoros, v africké přírodě ho může zastoupit klíšťák Savignyho (O. savignyi). V jižní Evropě je takovým druhem klíšťák divoký (O. erraticus), u kterého se virus přenáší jen transstadiálně, klíšťák ale může být hostitelem po dobu minimálně 300 dní.18 Také středoamerické druhy klíšťáků, klíšťák kožitý (O. coriaceus) a klíšťák portorický (O. puertoricensis), lze experimentálně nakazit virem, který se u nich přenáší transstadiálně a druhý zmiňovaný zůstává nakažlivý pro prase déle než 440 dní.19

Protože krev nakaženého prasete domácího obsahuje velké množství viru, možným vektorem by mohla být také veš prasečí (Hepatopinus suis).20

Výskyt afrického moru prasat ve světě

Africký mor prasat v Africe

Africký mor prasat je v subsaharské Africe nemoc s přírodní ohniskovostí a koluje se trvale v populaci prasete bradavičnatého a klíšťáků moubata, kteří obývají jejich nory. Prasata bradavičnatá se nakazí sáním klíšťáků už záhy po narození, po určitou dobu mají v krvi dostatek viru k nakažení dalších cizopasníků a pak zůstávají trvale infikovaná, ale v krvi už virus nemají. Tato zvířata jsou jako přirozený rezervoár nemoci značně odolná a choroba u nich probíhá bez příznaků.

Méně významným rezervoárovým zvířetem je štětkoun africký a prase pralesní. Mezi všemi rezervoárovými druhy prasat se nemoc nepřenáší přímo a ani oni nejsou přímým zdrojem infekce pro prasata domácí.

Zdrojem infekce pro domácí prasata v Africe jsou především klíšťáci, zvláště pokud se prasata dostanou do blízkosti nor prasat bradavičnatých.

Africký mor prasat mimo Afriku

Mimo Afriku byl AMP v minulosti zavlečen třikrát. Poprvé se nákaza dostala z Angoly do Lisabonu v roce 1957 a podruhé opět došlo k zamoření Lisabonu o tři roky později. Tentokrát se nemoc rozšířila i do zbytku Portugalska, do Španělska, v roce 1964 pronikla do Francie, v roce 1967 do Itálie, o rok později na Sardinii a Maltu. Z Evropy došlo k dalšímu šíření i za oceán: na Kubu (1971, 1980), do Brazílie (1978) a do Dominikánské republiky a na Haiti (1978 a 1979). Z Evropských států se africký mor dostal ještě do Belgie a Nizozemí (1985 a 1986). Programy na vymýcení nákazy z těchto zemí byly ale naštěstí úspěšné a s výjimkou Iberského poloostrova, kde AMP přetrvával až do roku 1995, došlo k ozdravení těchto oblastí. Jediným územím mimo Afriku, kde se AMP vyskytoval, zůstával ostrov Sardinie.

To se změnilo v roce 2007, kdy došlo ke třetímu zavlečení AMP mimo Afriku. Nákaza se dostala do oblasti Kavkazu a odtamtud se rychle šíří všemi směry: od roku 2012 je na Ukrajině, od roku 2014 v Pobaltí a Polsku, od roku 2020 se šíří Německem směrem na západ. V roce 2018 se objevil v Číně a v současnosti se vyskytuje také v Indii a v dalších státech jihovýchodní Asie. Na současném rozšiřování nemoci po světě se nepodílí klíšťáci, nemoc se šíří z jednoho prasete na druhé.

Přenos afrického moru prasat

Průběh nemoci

Africký mor prasat probíhá u divokých afrických prasat vždy zcela bez příznaků, ale u evropského prasete divokého a u prasete domácího už průběh velice závisí na virulenci konkrétního kmenu viru. Úmrtnost může dosahovat 90 % při prakticky 100% nemocnosti vnímavých zvířat v ohnisku, naopak v promořených, enzootických oblastech se časem může snížit jen asi na 2–3 %. Možná je prudká infekce s rychlým úhynem, akutní horečnaté onemocnění, ze kterého se prasata uzdraví, nebo chronicky probíhající nemoc s postupným chřadnutím. Po případném uzdravení ale prasata zůstávají dlouhodobě nosiči viru a i když ho obvykle nevylučují do vnějšího prostředí, maso a masné výrobky z jejich těl můžou být zdrojem infekce.

Akutní infekce

Africký mor prasat - rudé skvrny tvořící se na uších
Tvorba plošných krvácenin na ušních boltcích může být jedním z příznaků akutní formy ASF
Zdroj: Wikimedia Commons

Inkubační doba akutní formy afrického moru prasat je krátká, jen 3–4 dny. Nemoc se projevuje vysokou horečkou, která z počátku není následovaná dalšími příznaky. Některá prasata mohou ale uhynout už v této fázi, nebo uhynout náhle i bez horečky.

Po asi čtyř dnech trvání horečky se přidávají další symptomy nemoci. Prasata jsou netečná, nechtějí žrát, odmítají se pohybovat a leží schoulená jedno na druhé. Pokud jsou přinucena k pohybu, motají se a mohou tahat pánevní končetiny. Na jejich kůži se objevují nepravidelné červené mapy, zvláště na končetinách, na uších a na břiše. Neobvyklé zabarvení je zvláště patrné u bílých prasat a může přecházet až do modrofialové.

Africký mor prasat může doprovázet i dušnost, kašel, hlenohnisavé výtoky z očí nebo z nosu nebo naopak zvracení nebo průjem, který může být i krvavý. Březí prasnice často po jednom až dvou dnů trvání horečky zmetají.

K úhynu obvykle dochází během čtyř až deseti dnů. Některá zvířata vydrží i dvacet dnů. Pokud neuhynou a přežijí, zůstávají trvalými hostiteli viru.

Subakutní forma

Méně virulentní kmeny viru způsobují méně prudce probíhající onemocnění s poněkud delší inkubační dobou, 4–19 dní. Prasata mají zvýšenou teplotu, moc nežerou a jsou apatická. Březí prasnice obvykle zmetají. Nemoc trvá 5–30 dní a úmrtnost je různá, může být velmi nízká nebo až 70 %.

Za dva až tři týdny horečka ustoupí a prasata se uzdravují, ale ještě několik týdnů jejich krev a maso obsahuje živý virus. Nenápadné, nekonkrétní příznaky subakutní formy mohou vést k tomu, že nikoho ani nenapadne, že by původcem potíží mohl být africký mor prasat.

Chronická forma afrického moru

Chronická forma afrického moru prasat je ještě méně konkrétní co se příznaků týče. Nemocná prasata postupně chřadnou, hubnou, občas mají horečku, pak zas ne. Objevují se otoky kloubů, kulhání, vředy na kůži, měkký otok v mezisaničí, ale nic konkrétního. Postižené bývají plíce, vznikají srůsty s pohrudnicí, rozvíjí se zánět osrdečníku. Nemoc trvá dlouho, i rok.

Diagnostika

Nejvýznamnější nemocí, která se podobá africkému moru prasat, je mor prasat klasický. Tyto dvě choroby sice způsobují zcela nepříbuzné viry, ale rychlým šířením, krátkou inkubační dobou a akutní formou s vysokou úmrtností jsou naprosto totožné. Nemoci nejde rozlišit ani podle klinických příznaků, ani podle pitevního nálezu, k rozlišení slouží jen a pouze laboratorní průkaz původce.

Podobně se u jednotlivých prasat může projevovat i salmonelóza, perakutní forma červenkyseptikemická aktinobacilóza či pasteurelóza, které ale v chovu neprobíhají ani náhodou tak prudce a rychlé hynutí způsobují i menšího množství nakažených zvířat. Vzácnou, sporadickou nemocí připomínající africký mor je také syndrom dermatitidy a nefropatie prasat.

Hromadné úhyny selat může způsobovat i PRRS nebo Aujezskyho choroba.

Z neinfekčních příčin vypadá podobně otrava jedem na krysy, která může mít i podobný pitevní nález.

Pitevní nález

Orgány uhynulých prasat jsou obvykle překrvené, v dutině hrudní bývá tekutina a patrný otok plic. Mízní uzliny v dutině břišní jsou zvětšené a často natolik prokrvácené, že připomínají tkáň sleziny. Ta bývá zvětšená. Často se objevují také tečkovité krváceniny  pod pouzdrem ledviny a krváceniny až krevní výlevy na výstelkách tělních dutin a na srdci.

U chronické formy jsou zvětšené uzliny a slezina s krváceninami doprovázené zánětem osrdečníku a zápalem plic.

Léčba afrického moru prasat

Africký mor prasat nelze léčit. Je to nebezpečná nákaza a v našich podmínkách se prasata v ohnisku likvidují.

Prevence

Proti africkému moru prasat neexistuje funkční vakcína a prasata proti nemoci nelze očkovat. Jedinou prevencí je přísné dodržování zásad biosekurity. Obzvlášť riskantní je krmení syrovými zbytky obsahujícím vepřové maso.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *