Střevní červivost psů

Střevní červivost psů je častá nemoc psů, postihuje především štěňata. Ta se vlastně všechna rodí už nakažená naším nejčastějším střevním parazitem psů, škrkavkou. U dospělých psů je začervení oblými červy méně časté, pes se ale může stát hostitelem mnoha druhů tasemnic. Některé z nich tvoří články, které jsou viditelné v trusu nebo v okolí konečníku zvířete.

Pohybující se články vylézající z řitního otvoru mohou způsobit svědění. Pes si olizuje zadek nebo sáňkuje. Začervení je často první příčina sáňkování, která člověka napadne, ale ve skutečnosti je nejčastějším důvodem svědění konečníku nemoc nebo přeplnění análních žlázek.

Někteří psí parazité jsou přenosní i na člověka a mnoho psích tasemnic se přenáší na jiná domácí zvířata, na králíky, ovce, kozy, skot nebo prasata, ve kterých vytváří boubele.

Čím střevní červivost škodí

Ve střevě psa, hlavně ve střevě tenkém, cizopasí mnoho různých druhů červů. Jejich škodlivost je velmi různá. Někteří parazité jsou pro psa prakticky neškodní, to platí o většině tasemnic. Vajíčka tasemnic, která odcházejí z takového psa ale mohou představovat nebezpečí pro jiná zvířata nebo dokonce pro člověka! Měchožilové, velmi malé tasemnice, psovi neubližují, ale v játrech a plicích lidí tvoří život ohrožující boubele a způsobují nemoc echinokokózu. Tasemnice vrtohlavá zase vytváří boubele v mozku ovcí a je podstatou vzniku vrtohlavosti.

Jiní parazité střeva psa jsou už pro psa samotného vyloženě škodliví, hlavně když jich pes hostí větší množství. Oblí červi jsou příčinou průjmů, neprospívání, hubnutí a špatné kvality srsti. Při invazi měchovci se objevuje snížená chuť a psi mohou mít paradoxní tendenci požírat nestravitelné předměty. Při zamoření škrkavkami mají psi, nejčastěji štěňata, zvětšená bříška, trpí plynatostí a kolikami. I některé tasemnice způsobují hubnutí až vychrtlost, tentokrát se zachovalou chutí.

Nejnebezpečnějším psím parazitem je měchovec psí, živí se totiž přímo střevní sliznicí a krví. Dokáže nakazit už štěňata mateřským mlékem a způsobit jejich smrt vykrvácením. V Česku je naštěstí velmi vzácný. U nás škodí především škrkavky, které také dokáží zabít štěňata, hlavně při své migraci přes plíce. Příčinou úhynu je zápal plic. Výrazně méně často ucpání střeva červy.

Střevní červivost oslabuje obranyschopnost psa a zhoršuje průběh všech ostatních střevních onemocnění.

Druhy cizopasných červů

Vnitřní parazité psů se obecně dělí na červy ploché a červy oblé. Ploší červi jsou ze zoologického hlediska ploštěnci, jsou opravdu ploší, na průřezu placatí a ve střevě psa je představuje hlavně mnoho druhů tasemnic. Oblí červi jsou parazitické hlístice, na průřezu jsou kulatí.

Všechny tasemnice potřebují mezihostitele, pes se nemůže nakazit od psa, ale jen spolknutím boubele tasemnice, která bývá v mase nebo orgánech jiných zvířat. Oblí červi psa mezihostitele nepotřebují, pes se může nakazit červy od jiného psa. Některé hlístice ale mohou použít tzv. rezervoárového hostitele, často hlodavce, ve kterém se zapouzdří a pes se může nakazit i sežráním takové myši.

Cestodózy psa

Cestodóza, neboli zamoření tasemnicemi, je dosti časté zvláště u starších psů. Nakazit se můžou všichni psi, kteří mají možnost pozřít syrové maso mezihostitelů tasemnic a v riziku jsou také psi zablešení. To proto, že blecha a všenka je mezihostitelem nejčastější tasemnice: Tasemnice psí (Dipylidium caninum). Tasemnice psí je také nejčastějším původcem „červíků“ v okolí konečníku. Články tasemnice samy odcházejí do vnějšího prostředí a připomínají pohyblivé tykvové semeno nebo větší zrnko rýže. Ulpívají v okolí konečníku nebo na nohou či ocasu.

Pes může být také hostitelem škulovce širokého (Diphyllobothrium latum), pro kterého je stejně dobrým definitivním hostitelem jako člověk nebo kočka a vzácně u něj škodí tasemnice norčí (Mesocestoides lineatus), která také pouští články podobající se sezamovým semínkům. Ta je výrazněji patogenní a může způsobit hubnutí při zachovalém příjmu potravy.

Psí tasemnice z rodu Taenia

Pes je definitivním hostitelem několika druhů tasemnic z rodu Taenia. Tyto tasemnice se od sebe dají odlišit jen pečlivým zkoumáním hlaviček tasemnic, jejich články i vajíčka vypadají stejně. Pro psa samotného ale nemá rozlišování význam. I články těchto tasemnic mohou zůstat nalepené na srsti psa, nebo jsou vidět pouhým okem ve stolici. Mezihostitelem psích tenióz jsou různá zvířata, často zvířata hospodářská nebo zvěř.

Častá je tasemnice hrášková Taenia pisiformis, která tvoří boubele v játrech nebo v břišní dutině králíka. Větší množství cizopasníků poškozují játra a způsobují jejich zánět a cirhózu. Tento parazit je důvodem, proč se nedoporučuje pást králíky nebo sekat trávu pro králíky v místech, kde se venčí psi.

Tasemnice vroubená

Tasemnice vroubená, Taenia hydatigena, je dosti dlouhá psí tasemnice, dorůstá délky až pěti metrů. I přesto ani ona většinou nečiní psovi žádné potíže. Jen při velkém množství červů se objevuje průjem. Velice škodlivá je ale pro mezihostitele, kterým jsou ovce, kozy, skot, prasata, kůň nebo vysoká zvěř. Po infekci vajíčky se v nich líhne nezralá tasemnice, která čtyři týdny migruje přes játra, aby nakonec vytvořila až 8 cm velkou měchýřkovitou boubel. Boubel se nazývá Cysticercus tenuicollis.

Ta je často přichycená k pouzdru jater, ale může vycházet také z předstěry nebo okruží v dutině břišní. Hotové boubele už jsou víceméně neškodné, ale větší množství tasemnic procházejících játry, třeba když ovce spase celý článek z trusu psa (obsahuje tisíce vajíček), způsobuje narušení funkce jater. Nemoc se jmenuje „hepatitis cysticercosa“. Postihuje především jehňata a prasata. Projevy připomíná akutní fasciolózu. Nemocná zvířata jsou slabá, vyhublá, trpí vodnatelností břicha a hynou. Poškození jater tasemnicemi také může spustit klostridiovou nekrotickou hepatitidu. Ještě mnohem častěji vede poškození jater a přítomnost boubelí ke konfiskacím na jatkách.

Tasemnice ovčí, vrtohlavá a mnohohlavá

Podobně škodí tasemnice ovčí, Taenia ovis. Častěji je název tasemnice ovčí používaný pro jinou tasemnici, která škodí přímo ve střevě ovcí. Taenia ovis žije jako dospělá ve střevě psa a ovce a kozy jsou mezihostiteli. Drobné boubele velikosti obilného zrna v mase nebo v srdeční svalovině vedou ke konfiskacím na jatkách.

Tasemnice vrtohlavá T. multiceps, tvoří až 5 cm velké boubele v mozku přežvýkavců a prasat a je původcem vrtohlavosti. Tasemnice mnohohlavá, T. serialis, vytváří hráškovité boubele v mase a podkoží králíků a zajíců. Mezihostitelem obou druhů se může stát i člověk.

Prevencí výskytu těchto parazitů je především nekrmit psy syrovými zbytky z porážek prasat, ovcí nebo králíků.

Echinokokóza

Nechvalně proslulá je echinokokóza, neboli nákaza liščími tasemnicemi. Měchožil zhoubný a měchožil bublinatý jsou velice malými, jen několik milimetrů dlouhým tasemničkami, které jsou tvořené jen hlavičkou a třemi nebo čtyřmi články. Poslední článek obsahuje zralá vajíčka a jednou týdně se uvolňuje do vnějšího prostředí. Pro psa jsou měchožilové zcela neškodní a zvíře jich může hostit tisíce.

Mezihostitelem měchožila zhoubného je hlavně ovce nebo kůň, mezihostitelem měchožila bublinatého jsou hraboši a drobní hmyzožravci. Pomalu rostoucí boulele měchožila zhoubného rostou hlavně v játrech a plicích, měchožil bublinatý preferuje játra, roste invazivně a dokáže se i „metastázovat“. Přirozeným mezihostitelům echinokokóza překvapivě nevadí, to ale neplatí u člověka, který se může stát hostitelem obou druhů měchožilů. Boubele v něm dorůstají značných rozměrů a mohou ohrožovat jeho život. Zvláště boubel měchožila bublinatého se může chovat doslova jako nádor.

Nematodózy psa

Z oblých červů je u psa nejčastější nemoc způsobená škrkavkami, toxokaróza. Škrkavka psí má schopnost zapouzdřit se ve tkáních a u dospělých psů ve střevě dospívá málokdy, radši tvoří spící larvy. Tyto se probudí na konci březosti a nakazí štěňata ještě v děloze, takže naprostá většina psů se už rodí začervená. Dva týdny staré štěně má ve střevech dospělé škrkavky.

Škrkavčitost štěňatům zásadně ubližuje, štěňata neprospívají, kňourají, trpí kolikami a mají velké, napjaté, škrkavčité břicho.

Méně častá je infekce způsobená měchovci, u nás nejčastěji měchovcem liščím. Ve střevě dospělí červi škodí poměrně málo, ale nemoc se roznáší infekčními larvami, které se do těla psa provrtávají kůží. Tím výrazně dráždí a bývají příčinou vyrážek a svědivých ekzémů na tlapkách nebo na břiše. Nebezpečný měchovec psí, který se živí krví a způsobuje chudokrevnost, se vyskytuje spíše v teplejších částech zeměkoule.

Strongyloidóza psů

Dalším v Česku méně významným parazitem psího střeva je hádě střevní. Je to malinkatý, asi 1 mm dlouhý a jako vlast tenký červ, u kterého parazitují jen samice. Množí se partenogeneticky, vyvíjí se neoplozená vajíčka. Ta se líhnou ještě ve střevě a v trusu psa jsou už nezralé larvičky.

Hádě může nového hostitele získat tak, že se jeho larva provrtá přes kůži nebo se nechá spolknout, pak migruje do plic a je vykašláván a polknut. Podobně jako měchovci umí tvořit i spící zapouzdřená stadia, která nakazí štěňata při sání mateřského mléka. Navíc má i schopnost autoinfekce, larva narozená v nakaženém psovi se provrtá do kůže v okolí konečníku.

Silnější nákazy se projevují průjmem. U štěňat může strongyloidóza probíhat i jako krvavé průjmy s dehydratací a může končit smrtí.

Trichuróza psů

U nás vzácnou příčinou krvavých průjmů je jediný cizopasný červ slepého a tlustého střeva, tenkohlavec liščí, Trichuris vulpis. To je bílý, 4–7 cm dlouhý červ, jehož přední část je tenká jako vlas a parazit ji zanořuje hluboko do střevní sliznice. Konec červa je tlustý a spočívá na povrchu střevní výstelky. Šíří se pouze pomocí velmi odolných vajíček, která mají pod mikroskopem tvar citronku.

Střevní parazité psů přenosné na kočku

Jen překvapivě málo střevních parazitů napadá kočku i psa, ale jsou to oba nejčastější, škrkavka i tasemnice psí. Kočka může být stejně jako pes také hostitelem škulovce, tasemnice norčí a vzácně také měchožila bublinatého.

Kočka je také přirozeným hostitelem škrkavky šelmí a měchovce a tenkohlavce liščího a tito parazité se vajíčky mohou přenášet z kočky na psa a naopak.

Střevní parazité psů přenosní na člověka

Navzdory tomu, že kočka má pověst zvířete, jehož střevní parazité se přenáší na člověka, je to ve skutečnosti pes, který s lidmi sdílí více parazitů.

Některé cizopasníky má pes a člověk zcela společné. Škulovec široký je nevybíravá tasemnice a stejně dobře dospěje ve střevě psa i člověka. Některé kmeny háděte střevního parazitují v lidském a ne v psím střevě. Jiní parazité psa se přenáší spíš náhodou, pokud člověk spolkne blechu, může se stát hostitelem tasemnice psí. Měchovec psí dokáže infikovat člověka, ale v jeho střevě nedokáže dospět.

Nebezpečí ale představují psí cizopasníci, pro které je člověk mezihostitelem nebo hostitelem rezervoárovým. Nejnebezpečnější je už zmíněná echinokokóza. Na druhém místě nebezpečnosti a u nás nejčastější je škrkavka psí, příčina larvální toxokarózy člověka. Larvy psích škrkavek v sobě může mít až pětina lidí a jedná se o nejvýznamnější nákazu způsobenou hlísticemi v civilizovaných zemích. Většinou probíhá toxokaróza bez příznaků nebo jsou příznaky neurčité, jak únava, bolesti hlavy nebo svalů nebo alergie, kopřivka nebo astma.

Co dělat, pokud pes trpí střevní červivostí?

Podrobnější informace naleznete v článku Odčervení psů

Trpí-li pes střevními parazity, pomoc je jednoduchá, stačí odčervit. Odčervení se provádí přípravky koupenými u veterináře nebo v lékárně. Tzv. přírodní odčervovadla mají nespolehlivý či malý účinek a pokud je pes opravdu začervený, v žádném případě nestačí.

Poprvé se štěňata odčervují už ve věku 10–14 dní a pak se ošetřují každých 14 dní a to až do tří měsíců věku. Vždy se společně se štěňaty odčervuje i fena.

U starších psů záleží na jejich životním stylu a krmení. Pokud má pes možnost sežrat syrové mezihostitele tasemnic, je potřeba odčervovat, Pokud žije v prostředí plným vajíček nebo larev, v hromadných chovech, v kotcích, kde se venčí nebo na řetězu, je potřeba odčervovat častěji. Pes se začerví taky pokud má blechy nebo je zavšivený a odblešení a odčervení proto patří nedílně k sobě.

Většina psů je odčervována rutinně dvakrát ročně. U dospělých domácích psů ale může stačit antiparazitární program spočívající ve vyšetření trusu jedenkrát ročně a odčervením jen pokud je to nutné.