Leptospiróza

Leptospiróza je nakažlivá nemoc šířená především močí hlodavců, kterým viditelně neškodí. Je to nákaza s přírodní ohniskovostí. Hlodavci a hmyzožravci v přírodě jsou trvalým rezervoárem nemoci. Z přírody se snadno přenáší na domácí zvířata, především na psy, prasata nebo skot a onemocnět může také člověk. Ze zvířat na lidi se přenáší snadno, jedná se o jednu z nejčastějších zoonóz.

Nakazil se tak nevyléčitelnou nemocí, kterou roznášejí vodní krysy, a zemřel na celkový rozklad krve a otravu.

Záhada hlavolamu, J. Foglar

Původce

Původcem leptospirózy je dobře pohyblivá, aerobní, gramnegativní bakterie patřící mezi spirochety. Mají opravdu tvar tenké spirálky s háčkovitým zakončením na jedné nebo obou stranách. Jsou malé, 6–20 µm dlouhé a v tkáních mohou mít i tvar 2 µm velkého koku. Tvarem může připomínat otazník, proto byla bakterie pojmenovaná jako Leptospira interrogans – jemné („leptos“), tázající se („interrogans“) bakterie stočené do spirály („speira“).

Všechny leptospiry však nejsou stejné, existuje více druhů. Zařazení leptospir do druhů není vůbec jednoduché. Popsáno je 14 různých druhů leptospir a to podle jejich DNA a místo poddruhů zaujímají tzv. sérovary, roztříděné podle drobných rozdílů na povrchu buněčné stěny leptospir, které detekují specifické protilátky. Podobné sérovary se sdružují do séroskupin, avšak séroskupiny nemusí být to samé jako druhy. Sérovarů existuje více než 200.

Jednotlivé sérovary mají své „preferované“ rezervoárové živočichy a způsobují onemocnění daného zvířete častěji než druhé. Kterýkoliv sérovar ale může nakazit kteréhokoliv savce a vyvolat u něj leptospirózu.

Leptospiry nesnáší vyschnutí, ve vodě nebo vlhkém prostředí při neutrálním nebo mírně zásaditém pH však dokáží dlouhodobě přetrvávat. Ve stojatých nebo pomalu tekoucích vodách a ve vlhké půdě žijí až několik týdnů. Ve znečištěné či hnijící vodě přežívají kratší dobu. Preferovaná teplota pro přežití leptospir v prostředí je 10–34 °C. V laboratoři se na živných půdách množí neochotně, kultivace není jednoduchá, vyžaduje speciální média a delší čas (minimálně 12 týdnů).

Ničí je sluneční záření a všechny běžné dezinfekční prostředky.

Rezervoárová zvířata

Některé sérovary jsou natolik adaptované na svého přirozeného hostitele, že u něj nezpůsobují příznaky onemocnění. Hostitel ale doživotně vylučuje leptospiry v moči. Tak dochází k neustálému přetrvávání leptospir v prostředí.

V České republice je zdrojem leptospirózy především potkan, který je hlavním rezervoárem sérovaru L. icterohaemorrhagiae. Dalšími důležitými rezervoárovými živočichy jsou hraboš polní a hraboš mokřadní, kteří roznášejí sérovar L. grippotyphosa. Dále se u nás vyskytují leptospiry séroskupiny Australis, Pomona a Serjoe, jejímž rezervoárem jsou kromě hlodavců rejskové, bělozubky a ježek.

Přenos leptospirózy

Leptospiry se šíří přímým kontaktem s infikovaným jedincem, pohlavním stykem nebo infikovaným semenem. Přechází přes placentu na nenarozená mláďata. Vylučují se také mlékem.

Bakterie pronikají do organismu přes sliznice, porušenou kůží, nebo i zdravou kůží po dlouhodobém pobytu ve vlhku. Snadno se přenáší také nepřímo, zvláště kontaminovanou vodou, ale též potravou nebo stykem s půdou.

Leptospiróza psů

Podrobnější informace naleznete v článku Leptospiróza psů

Leptospiróza hrozí všem psům, kteří se mohou dostat do kontaktu s močí nakažených hlodavců. To jsou všichni, co mají přístup k rybníkům, tůním či pomalu tekoucím potokům, ze kterých pijí či v kterých se koupají. Psi žijící na venkově, psi používaní k myslivosti nebo k lovu hlodavců jsou nejohroženější skupinou. U psů byly nalezeny protilátky proti 18 různým sérovarům leptospir. Z toho dva z nich jsou adaptované přímo na psa a šíří se z jednoho psa na druhého. Ostatními se pes nakazí od divoce žijících rezervoárových zvířat.

L. canicola, „psí“ sérovar, který způsobuje u mladých psů těžké onemocnění, stuttgarskou chorobu psů. Protože nemoc je přenosná ze psa na psa, způsobovala epidemie zvláště ve městech nebo na výstavách psů. Vyvolávala často smrtelné onemocnění provázení selháním ledvin, díky očkování se v Česku už desítky let nevyskytlo.

Ostatní sérovary nejsou adaptované přímo na psa, ale mají-li příležitost, nakazí jej také. Mezi nejvýznamnější patří L. icterohaemorrhagiae, jejímž hlavním rezervoárem je potkan, L. grippotyphosa, šířená především hrabošem polním, leptospiry séroskupiny Serjoe, kde je hlavním rezervoárem myš domácí, L. bratislava, jejímž hlavním hostitelem jsou ježci, prasata a skot, a L. pomona, jejímž rezervoárem je skot a prase.

Protilátky proti leptospirám má až 61 % psů, převládají totiž infekce bez projevů onemocnění nebo nákaza proběhla s mírnými příznaky a příčina nemoci nebyla zjištěna. Proti vybraným sérotypům leptospir se psi obvykle očkují v rámci pravidelné každoroční vakcinace.

Průběh nemoci u psa

Inkubační doba je nejčastěji jeden až dva týdny.

Vůbec nejčastější formou leptospirózy psů je nemoc probíhající zcela bez příznaků.  Leptospiróza proto často zůstává nediagnostikovaná. Nemoc však může trvale poškodit ledviny, kde se leptospiry množí a mohou být vylučovány močí až po dobu čtyř let.

Opakem bezpříznakové formy je perakutní forma leptospirózy. Masivní pomnožení leptospir v krvi způsobuje kolaps a poruchy srážení krve. Nakažené zvíře rychle uhyne, přičemž jediným příznakem je krvácení do kůže, z nosu či do trávicího traktu. Tato forma leptospirózy psů je naštěstí málo častá.

Akutní forma je „typická leptospiróza“. Není nejčastější formou leptospirózy, ale je nejčastější formou, u které je leptospiróza odhalená jako příčina potíží. Obvykle je způsobena sérotypem L. icterohaemorrhagiae.

Projevuje se náhle vzniklou apatií, nechutenstvím a zvracením, může se objevit i průjem a žloutenka. Nemoc doprovází třes, neochota k pohybu a krvácivé stavy. Akutní leptospiróza psů je prudce probíhající, těžké onemocnění a i při včasné a agresivní léčbě může polovina nemocných psů uhynout.

Při abortivní formě jsou příznaky nemoci zastřené. Objevuje se slabost, občasné zvracení, zvýšená teplota. Někdy je jediným příznakem angína, může se objevit žloutenka, rozborem krve by se zjistilo poškození ledvin.

Projevy chronické leptospirózy jsou neurčité: Opakující se horečka neznámého původu, záněty spojivek nebo přední oční komory, chronický aktivní zánět jater, nebo chronický zánět ledvin. V chronickou formu mohou přejít všechny ostatní formy leptospirózy.

Leptospiróza prasat

Podrobnější informace naleznete v článku Leptospiróza prasat

U prasete je leptospiróza především choroba postihující reprodukční systém. Její přítomnost v chovu je charakterizovaná poruchami reprodukce s potraty a porody mrtvých selat, a to především po prvním proniknutí nákazy do stáda, pak onemocní jen mladé nakoupené prasničky. Příznaky nemoci u dospělých prasat jsou vzácné, nakažená prasata však vylučují močí zárodky nemoci a to i po několik měsíců.

Prase může být hostitelem mnoha sérovarů leptospir. Přímo na prase je adaptovaný L. pomona a sérovaru L. pomona velmi blízká L. kennewicki a dále L. bratislava s blízce příbuzným sérovarem L. muenchen ze séroskupiny Australis. Infekce těmito kmeny se ve stádě prasat velmi snadno šíří z jednoho prasete na druhého a bezpříznakové vylučování zárodků trvá velmi dlouho.

Proti leptospiróze prasat existuje očkování. Postvakcinační imunita je krátká a proti infekci chrání maximálně tři měsíce, a to ještě ne všechna vakcinovaná prasata. Proti klinickým příznakům včetně potratů však chrání déle. U kanců snižuje očkování vylučování leptospir v semeni a snižuje pravděpodobnost nákazy prasnic.

Podobné poruchy reprodukce způsobují i jiná infekční onemocnění, především PRRS, ale také brucelóza, parvoviróza prasat nebo SMEDI.

Leptospiróza koček

Kočka je proti leptospiróze neobyčejně odolná. Protilátky v krvi může mít až 25 % koček. Kočka se pravděpodobně může nakazit a krátkodobě vylučovat leptospiry v moči, ale potvrzená infekce u koček je velmi vzácná. Leptospiróza u koček se projevuje horečkou, žloutenkou, akutním či chronickým selháním ledvin nebo postižením jater s výpotkem v dutině břišní.

Leptospiróza ovcí a koz

Ovce a kozy se mohou nakazit mnoha sérovary leptospir, žádný však na ně není adaptovaný. Malí přežvýkavci nejsou dlouhodobými bacilonosiči a přenos z ovci na ovci je velmi vzácný. Ovce a kozy se obvykle nakazí stykem s jinými zvířaty, nejčastěji s hlodavci, nebo pobytem v prostředí, které je kontaminované jejich močí.

Akutní leptospiróza u malých přežvýkavců se projevuje horečkou a nechutenstvím, chudokrevností a často žloutenkou. Zvíře může trpět neurologickými poruchami, bahnice ztrácejí mléko a mohou uhynout. Klinické příznaky jsou velmi podobné otravě mědí.

Leptospiróza u ovcí a koz je nepříliš častým původcem infekčních potratů v poslední třetině březosti. Ovce jsou vůči leptospiróze dosti odolné, u koz jsou potraty způsobené leptospirózou častější.

Leptospiróza u králíků a domácích hlodavců

U domácího králíka nebyla leptospiróza nikdy zjištěna. Králík divoký je ale rezervoárem leptospirózy a to samé platí o zajíci polním.

Leptospirózou se mohou nakazit i domácí hlodavci. Morčata, křečkové a pískomilové jsou velmi vnímaví a leptospiróza je u nich často smrtelné onemocnění.

Myši a potkani se naproti tomu po styku s infekcí stávají doživotními skrytými roznašeči nákazy.

Léčba leptospirózy

Navzdory citaci na začátku článku je dnes leptospiróza léčitelná. Leptospiry jsou citlivé k účinkům antibiotik, likviduje je penicilín, ampicilín, doxycyklín nebo streptomycín.

Dlouhodobé vylučování je ale problém u prasat a zvláště pak u domácích potkanů a myší, kde je utracení takových zvířat jediným způsobem, jak ochránit jejich majitele před možnou infekcí.

Laboratorní metody diagnostiky

Protože leptospirózu nelze určit jen podle klinických příznaků, k určení diagnózy slouží laboratorní vyšetření.

Přímý průkaz leptospir je obtížný, kultivace z moči či krve je dlouhodobá a obtížná. V moči je možné leptospiry pozorovat pod mikroskopem v zástinu nebo pomocí fázového kontrastu. Negativní výsledek takového vyšetření ale leptospirózu nevylučuje.

Přímo se dají leptospiry pozorovat po obarvení na otiskových preparátech, roztěrech a řezech tkání.

V praxi se leptospiróza diagnostikuje pomocí průkazu protilátek v tzv. párových vzorcích krve odebraných v rozmezí dvou až čtyř týdnů. Výrazné zvýšení počtu protilátek v tomto období ukazuje na akutně probíhající infekci.

Leptospiróza u lidí

Pro člověka je nebezpečná především nákaza L. icterohaemorrhagiae, která způsobuje Weilovu horečku. Je to těžká nemoc s vysokými horečkami a třesavkou, u které se rozvíjí poškození ledvin a v nejtěžších případech selhání jater. Úmrtnost je až 10 %.

Nákaza jinými sérotypy se označuje jako žňová, blaťácká či polní horečka. V Česku je nejčastějším původcem L. grippotyphosa. Příznaky nejvíce připomínají chřipku, poškození jater nebo ledvin je vzácné.