Herpesviróza holubů, též herpesvirová infekce holubů, herpesvirová hepatitida holubů nebo inkluzní hepatitida holubů je nakažlivé, široce rozšířené onemocnění holuba domácího, projevující se především jako rýma a zánět spojivek. Je to jedna z nemocí patřících do komplexu infekční rýmy u holubů. Podílí se i na dalším syndromu, holouběcí nemoci.
Pro herpesvirózu je typické dlouhodobé bezpříznakové vironosičství, při kterém virus skrytě koluje v chovu a v zamořených holubnících způsobuje pokles výkonu holubů a ztráty na odchovávaných holoubatech.
Původce
Původcem herpesvirózy je virus, zvaný PHV-1, Pigeon HerpesvVirus, tedy herpesvirus holubů. Je to velký, obalený DNA virus, který stejně jako všechny ostatní herpesviry u svých hostitelů způsobují především latentní, celoživotní infekce. Jednotlivé terénní kmeny se navíc liší patogenitou i virulencí.
Je příbuzný herpesviru sokolů a sov.
Mimo tělo hostitele není příliš odolný a ničí ho všechny běžné dezinfekční prostředky.
Vnímaví hostitelé
Hlavním hostitelem a rezervoárem PHV-1 je holub, nakazit se může také andulka a také některé druhy sokolů a sov. Na jiné ptáky, savce nebo na člověka nemoc přenosná není.
Přenos herpesvirózy holubů
Nemocní ptáci a ptáci latentně nakažení, kteří se dostanou do nějaké zátěže, jako jsou závody nebo zvláště začátek chovné sezony a odchov holoubat, vylučují virus trusem a sekrety nosohltanu a dýchacích cest. Ty kontaminují krmivo a vodu a nemoc se šíří také vzduchem jako kapénková infekce. Holoubata se nakazí také při krmení holubím mlékem. Nemoc se rychle šíří jak na holubnících, tak při společném transportu holubů v koších na závodech.
Promořenost populace je vysoká, většina holubů je vironosiči.
Inkubační doba
Inkubační doba herpesvirové hepatitidy je dlouhá jeden týden.
Klinické příznaky
V hejnu, které se s herpesvirózou nesetkalo, může nemoc po zavlečení probíhat i prudce a hromadně. U mladých holubů je průběh těžší než u holubů dospělých, ale v případě takové prvotní nákazy na holubníku může dojít k úhynu holubů bez ohledu na věk. Úmrtnost může podle virulence viru a podmínek chovu dosáhnout 5–50 %. U dobře krmených a ošetřovaných holubů může nemoc projít chovem nenápadně, holubům „není pár dní dobře“.
Prvními příznaky akutní herpesvirózy je vodnatá rýma a zánět spojivek, který bývá často jednostranný. U jiných holubů výtoky ale rychle začnou obsahovat hlen a hnis, který zalepuje nozdry a ztěžuje dýchání. Holubi jsou skleslí, smutní, slabí a moc nežerou.
Při vážnějším průběhu se připojuje ztížené dýchání a sípání, které je způsobeno tvorbou povlaků na sliznicích dýchacích cest, nechutenství, mazlavý průjem, zvracení a žízeň a mohou se objevit i neurologické příznaky – paréza třetího víčka, třes, nekoordinované pohyby a s tím související neschopnost letu.
Mnohem častěji se však herpesviróza vyskytuje jako chronická infekce na holubníku. Během chovné sezony může dojít ke zjevnému onemocnění až poloviny holoubat, nejčastěji nemoc postihuje odrostlejší holoubata ve věku 4–16 týdnů. Mortalita může činit až 10–15 %, zbytek holoubat během jednoho až dvou týdnů uzdraví.
V promořených chovech jsou příznaky herpesvirózy u holoubat nevýrazné, neurčité, holoubata neprospívají a hubnou. Herpesviróza holubů často zhoršuje a komplikuje průběh trichomonózy. U poštovních holubů přítomnost nemoci snižuje výkon.
Diagnostika
Při pitvě uhynulých holubů se nachází malé, šedozelené nálepy na sliznicích horních cest dýchacích, dutiny zobákové a hltanu, někdy také ve voleti nebo na sliznici střeva. Jsou lehce stíratelné. Herpesvirózu může komplikovat zánět vzdušných vaků, častá je tvorba drobných nekrotických uzlíčků na játrech, ty se mohou objevit i na ledvinách, slezině nebo slinivce břišní.
Diagnózu potvrzuje mikroskopické vyšetření jaterní tkáně, herpesviróza je tzv. „inkluzní hepatitida“, protože v tkáni jater nemocných holubů se nachází inkluze virového antigenu v jádrech jaterních buněk. Přítomnost viru lze přímo potvrdit laboratorním vyšetřením.
Nelze spolehlivě prokázat herpesvirózu u živých holubů.
Podobné nemoci
Podobných nemocí je několik a navíc herpesviróza málokdy působí na holuba jako samotný infekční agens. Jak už bylo řečeno, vyskytuje se často společně s trichomonózou a opakované problémy s výskytem trichomonózy u holoubat mohou být jediným nápadným příznakem přítomnosti herpesvirózy. Samotná trichomonóza také způsobuje tvorbu nálepů na sliznicích.
Infekční rýma zapříčiněná herpesvirózou je ve svém průběhu modifikovaná sekundární bakteriální infekcí, mykoplasmaty, streptokoky, pasteurelami, E. coli nebo může nemoc probíhat současně s ornitózou, další nemocí holubů, která způsobuje respirační onemocnění. Podobně se může herpesviróza doplňovat se salmonelózou. Herpesviry se nacházejí také v tkáních některých holoubat trpících holouběcí nemocí.
Podobně jako herpesviróza holubů se může projevovat i slizniční forma neštovic a při výskytu nervových příznaků je kromě salmonelózy možným pachatelem i Newcastleská choroba.
Léčba
Léčba herpesvirózy je podpůrná, podávají se antibiotika k potlačení druhotných infekcí, nejčastěji tetracyklíny, vitamíny A, B komplex a C.
Prevence herpesvirového onemocnění
Herpesviróza holubů je časté, téměř všudypřítomné onemocnění a vymýcení z chovu je nemožné. Průběh nemoci ale silně ovlivňuje způsob chovu. Omezením jiných onemocnění, bakteriálních a parazitárních, dobrou výživou holubů a čistotou na holubníku se zjevná infekce omezuje na minimum. Pomáhá také odchov mladých holubů od holubů dospělých.
Čisté chovy lze udržet jen důsledným karanténováním nově nakoupených nebo vracejících se jedinců a zabránění styku chovaných holubů s holubi zdivočelými, ti jsou totiž také nosiči nákazy.
Existuje také očkování proti herpesviróze, kombinovaná vakcína s Newcastleskou nemocí a kombivaná vakcína s Newcastleskou nemocí a adenovirózou holubů. Vakcína však není schopná zabránit nákaze a vironosičsví, pouze nedovoluje objevení se klinických příznaků.
Dospělí holubi se očkují čtyři týdny před začátkem chovné sezony a revakcinují se každého půl roku.
