Nežádoucí reakce po očkování

Nežádoucí reakce po očkování je pozorovatelná změna zdravotního stavu způsobená předchozí vakcinací zvířete. Očkování samotné z principu věci musí vyvolat v organismu zvířete nějakou reakci imunitního systému. Kdyby na vakcinaci tělo nijak nereagovalo, nedošlo by k žádné tvorbě postvakcinačních protilátek a očkování by nefungovalo. Za ideálních podmínek vakcinace způsobí jen nepatrnou nebo velmi mírnou reakci.

Občas se ale objeví reakce výraznější, nežádoucí. Nejčastěji se jedná o reakce lokální, pozorovatelné v místě vpichu: bolest, otok, tvorba bouliček či boulí. O dost vzácnější jsou reakce celkové, z nichž nejčastější jsou otoky obličeje a svědění.

Jsou postvakcinační reakce časté?

Je těžké přesně změřit, jak často se u zvířat objevují nežádoucí reakce. Není totiž nikdy zcela jasné, kolik zvířat bylo naočkováno a ne všechny nežádoucí reakce musejí být nahlášeny (protože hlášení je dobrovolné). Nejlepší odhady hovoří o 38,2 nežádoucích reakcí/10 000 naočkovaných psů.^(2)(3)(4) Z tohoto počtu je 65,8 % vyvoláno imunitní reakcí na samotnou vakcinační látku („běžná postvakinační reakce, viz níže“) a 31,7 % bylo způsobeno alergií na některou složku vakcíny.⁽³⁾

Nejzávažnější nežádoucí reakcí je anafylaxe, ta vzniká asi v 5 % případů nežádoucí reakce.⁽²⁾

Všichni psi nejsou stejní, nežádoucí reakce na očkování je častější už psů malých plemen a psi vážící méně než 5 kg mají 4x větší riziko reakce na vakcinaci ve srovnání se zvířaty o hmotnosti 45 kg a více.⁽²⁾ U malých psů může být frekvence nežádoucích reakcí až 45/10 000, zatímco se zvyšující se živou hmotností riziko klesá až na asi 20/10 000 u psů větších než 20 kg a téměř k 10/10 000 u obřích plemen.⁽⁴⁾ Nejčastěji postiženými plemeny je čivava, mops, bostonský teriér, miniaturní pinč a jezevčíci.⁽⁴⁾

Reakce je častější u kastrovaných zvířat⁽²⁾ a u mladších psů do dvou let, i když zde není jasné, jestli to není dáno faktem, že starší zvířata, která měla v minulosti reakci, se další vakcinaci častěji vyhýbají.⁽²⁾

U koček se nežádoucí reakce po vakcinaci objevují ve frekvenci 51,6/10 000^(2)(3)(4). Nejčastější takovou reakcí je spavost nebo zvýšená teplota a lokální přechodné reakce v místě vpichu. Anafylaxe postihuje 1 kočku z 555 000 vakcinovaných. Vakcinace proti kaliciviróze může vzácně vyvolat záněty kloubů a kulhání⁽⁵⁾. Postvakcinační sarkom je vzácná, ale zhoubná komplikace doprovázející především vakcíny proti FeLV a vzteklině, vyskytuje se ve frekvenci 0,32/10,000 vyočkovaných dávek⁽⁶⁾.

Častější jsou alergické reakce u nekastrovaných koček, u samičího pohlaví.⁽²⁾

Běžné postvakcinační reakce

Při očkování se do těla vpravují buď přímo živé, ale oslabené choroboplodné zárodky, nebo jejich mrtvá těla či jejich části. Cíl je ve všech případech stejný. Imunitní systém organismu si očkovací látky musí „všimnout“ a musí mít pocit, že je to hrozba, nemoc. Průběh imunitní reakce a následná tvorba protilátek jsou při očkování a při skutečném onemocnění totožné.

Z tohoto faktu vyplývají nejběžnější nežádoucí reakce po očkování. Narušení zdravotního stavu je způsobené prostě tím, že organismus „bojuje“ s očkovací látkou a vytváří si protilátky, často může uniknout pozornosti. Jedná se nejčastěji o únavu, možné je mírné zvýšení tělesné teploty. U hospodářských zvířat je časté přechodné zpomalení růstu a zhoršení konverze krmiv.

Lokální reakce na očkování

Z běžných reakcí bývají nejnápadnější reakce místní, lokální, v místě vpichu. Vznikají častěji při použití inaktivovaných vakcín. To proto, že aby si imunitní systém povšiml mrtvých mikroorganismů či jejich částí, je potřeba bílé krvinky do místa vakcinace přilákat dráždivými látkami. Tyto adjuvanty jsou nejčastěji olejové emulze nebo hydroxid hlinitý.⁽²⁾ V podkoží vzniká tkáňová reakce, která umožní imunitnímu systému najít a vytvořit si protilátky i proti neživým choroboplodným zárodkům, které by samy o sobě takto obranyschopnost těla nenabudily.

Tato tkáňová reakce je většinou okem nepozorovatelná, ale někdy se v místě vpichu objeví uzlík či malá tvrdá boulička, která během několika málo týdnů zase sama zmizí. Častěji než u psů se tyto místní reakce objevují při použití inaktivovaných adjuvantních vakcín u koček, u kterých může být místo vpichu i bolestivé nebo oteklé. Nápadné místní reakce v podobě velkých tvrdých otoků v místě vpichu doprovází také očkování ovcí a zvláště pak koz proti klostridiovým infekcím.

Drůbež se často očkuje aplikací živé vakcíny na oční spojivku nebo hrubým sprejem. Proto se u nich nežádoucí reakce objevují jako lehké respirační onemocnění, kýchání, kašlání nebo výtok z očí. Tyto reakce se případně objevují asi čtyři dny po vakcinaci a přetrvávají 4–6 dní.

Závažnější lokální reakce po očkování

Mezi vážnější, ale také vzácnější místní reakce patří vznik kožních granulomů, což jsou zapouzdřená zánětlivá ložiska, nebo sterilních abscesů, které se musí řešit operativně. Způsobují je hlavně depotní adjuvanty na olejové bázi.⁽¹⁾

Zvláštním druhem lokální reakce je tzn. vaskulitida, zánět drobných cév v kůži. Spouštěčem je vakcína proti vzteklině, nejčastěji postiženými plemeny jsou bišonci, maltézáčci, miniaturní pudlové nebo jezevčíci.⁽¹⁾ Zánět cév přechází v lokální zánět kůže a výsledkem je ztráta srsti v místě vpichu. Pokud to místo časem obroste srstí, má změněnou strukturu a barvu.

Nejzávažnější lokální nežádoucí reakcí je postvakcinační sarkom. To je záležitost týkající se především koček. Některé kočky reagují na tkáňové poškození v podkoží nepřiměřeně a výsledkem je nádorové bujení. Nejedná se přímo o reakci na vakcinaci jako takovou, u vnímavých koček může sarkom vzniknout také po injekci antibiotik nebo kortikosteroidů, zvláště těch déle působících. Použití inaktivovaných vakcín s adjuvanty v sobě ale nese vyšší riziko než při použití živých vakcín nebo tzv. subjednotkových vakcín, které také neobsahují žádné místně dráždivé látky.

Alergie na očkování

Závažnější celkové nežádoucí reakce už nejsou způsobené jen „přirozeným“ bojem imunitního systému proti očkovací látce, ale jedná se o reakce hypersenzitivní, nadměrné a nepřiměřené.

Pokud se mluví o „reakci po očkování“, velmi často se tím myslí právě tento typ reakce. Je to vlastně prudká alergická reakce na podanou vakcínu. Alergenem může být tělo mrtvých bakterií v inaktivované vakcíně, ale častěji se jedná o alergii na nějakou pomocnou složku vakcíny, jako třeba na želatinu, která se v některých vakcínách používá jako stabilizátor, na určité konzervační látky či na bílkoviny pocházející z buněčných kultur používaných k výrobě vakcíny, jako je fetální telecí sérum.⁽²⁾ To je důvod, proč určitým psům může vadit konkrétní značka vakcíny a na „stejnou“ vakcínu jiného výrobce reakci nemají.

V závislosti na intenzitě reakce se může objevit průjem a zvracení nebo nápadné slinění. U oček je takový typ reakce nejčastěji doprovázený zvracením a ztíženým dechem.⁽²⁾

Anafylaxe

Nejvážnější hypersenzitivní reakcí a nežádoucí reakcí po očkování vůbec je tzv. anafylaxe. Anafylaxe následuje během několika minut po očkování. Dochází k prudkému poklesu krevního tlaku, šoku a kolapsu. Je možný i úhyn. Naštěstí něco takového je velice vzácné. Anafylaxe se vyskytuje u 1 z 5000 až 1 z 50 000 vakcinovaných psů nebo koček.⁽²⁾

Smrtelné anafylaktické reakce se vyskytly také při očkování ptactva chovaného ze záliby.

Jak se bránit nežádoucím reakcím

Řešením nežádoucích reakcí na očkování není neočkovat. Vypadá to sice jako jednoduché a logické řešení, ale zvířata se očkují – a tak jsou chráněná – proti nemocem, které jsou mnohem častější a vedou ke smrti mnohem častěji než reakce po očkování. Tím mnohem častějším se myslí řádově. Nemoci, které jsou zvládnutelné vakcinací, způsobují neléčitelná, rychle probíhající onemocnění s hromadnými úhyny.

Příkladem takových chorob je mor králíků nebo pseudomor drůbeže či holubů. U koček má podobný efekt panleukopenie, trefně označovaná jako mor koček. U psa je očkování proti vzteklině základním očkováním, které bylo zavedeno především pro ochranu lidí, protože kdysi to byl pes, ne liška, kdo byl hlavním hostitelem vztekliny a přenašečem této smrtelné nemoci na člověka. Psi se také očkují proti psince a parvoviróze, což je také obávaný zabiják.

Správně zvolené očkovací schéma a očkovací látky pro konkrétní zvíře vždy přináší víc výhod než rizik spojených s vakcinací.

Pro minimalizaci nežádoucích reakcí po očkování stačí málo. Každé zvíře by mělo být očkováno hlavně proti nemocem, které mu reálně hrozí, což záleží na jeho životním stylu i způsobu chovu. Zvíře musí být při očkování zdravé, mimo stres a zátěž a také schopné očkování. Relativní překážkou je trvalé oslabení imunitního systému, v tom případě jsou kontraindikované živé očkovací látky a použijí se inaktivované vakcíny. Úplnou překážkou je jen autoimunitní choroba, protože očkování může minimálně teoreticky příznaky autoimunitní nemoci zhoršit nebo způsobit opětovné vzplanutí.

U koček se riziko rozvoje postvakcinačního sarkomu dá omezit na minimum použitím vakcín bez obsahu dráždivých adjuvantů či aspoň aplikací na taková místa na těle, kde se případné nádorové bujení dá snadněji odstranit chirurgicky.

Co by měl udělat majitel zvířete?

Po očkování vždy počkejte v dosahu veterinárního lékaře, třeba v čekárně, aspoň půl hodiny. Případná anafylaxe by se projevila kolapsovým stavem už během této krátké doby a pokud je veterinář nablízku, je nablízku i rychlá pomoc.

A nakonec nezapomeňte jakoukoliv změnu zdravotního stavu, o které si myslíte, že souvisí s předchozím očkováním, hlásit vašemu veterináři. I celkové, méně závažné reakce nejsou překážkou další vakcinaci, ale veterinář o nich musí vědět! Podání stejné značky vakcíny může příště způsobit ještě vážnější nežádoucí reakci. Ale když veterinář ví, že minule zvíře po očkování reakci mělo, není nejmenší problém učinit opatření: Změnit značku, očkování rozdělit a při jedné návštěvě očkovat třeba jen proti jedné nemoci nebo se společně s očkováním dají léky proti alergii.

Reference

• ⁽¹⁾ TIZARD Ian R. Veterinary Immunology, 9th edition. Elsevier/Saunders, [2013]. ISBN: 978-1455703623; kapitola 24 „Use of vaccines“, strana 280
• ⁽²⁾ SYKES, Jane E. Canine and feline infectious diseases. Elsevier/Saunders, [2014]. ISBN 978-1-4377-0795-3; section 3 „Basic Principles for Infection Control“, strana 124
• ⁽³⁾ NELSON, Richard W., DVM, COUTO C. Guillermo Small Animal Internal Medicine, 6th edition. Elsevier/Saunders, [2019]. ISBN: 9780323676946; PART XIV Infectious Diseases, strana 1452
• ⁽⁴⁾ TIZARD Ian R. Veterinary Immunology, 9th edition. Elsevier/Saunders, [2013]. ISBN: 978-1455703623; kapitola 24 „Use of vaccines“, strana 279
• ⁽⁵⁾ TIZARD Ian R. Veterinary Immunology, 9th edition. Elsevier/Saunders, [2013]. ISBN: 978-1455703623; kapitola 24 „Use of vaccines“, strana 280
• ⁽⁶⁾ TIZARD Ian R. Veterinary Immunology, 9th edition. Elsevier/Saunders, [2013]. ISBN: 978-1455703623; kapitola 33 „Resistance to tumours“, strana 281