Klasický mor prasat

Klasický mor prasat je nebezpečná nákaza prasete domácího a prasete divokého. Jedná se o silně nakažlivou nemoc, která způsobuje hromadná onemocnění často doprovázená vysokou úmrtností. Navíc působí značné ztráty i nepřímo, uzavřením zamořené oblasti pro obchod jak s živými prasaty, tak s vepřovým masem, a značnými náklady na likvidaci ohnisek či na případnou vakcinaci, která navíc nefunguje natolik, aby dokázala vymýtit nákazu z chovu.

Klasický mor prasat je proto v seznamu nebezpečných nákaz jak podle Světové organizace pro zdraví zvířat, tak podle české legislativy. Případný výskyt se navíc povinně hlásí Evropské komisi a členským státům EU.

Česká republika je od roku 2015 země oficiálně prostá klasického moru prasat. Poslední případ se vyskytl v roce 1999 u divokého prasete, poslední případ nákazy domácího prasete pochází z roku 1997.

V rámci povinných zdravotních zkoušek se vyšetřují všichni plemenní kanci, prasnice, které potratily a část prasnic a kanců přijatých na jatka.

Původce

Klasický mor prasat je infekční onemocnění, původcem je virus. Je to malý, obalený RNA virus z rodu Pestivirus, kam kromě viru moru prasat patří také příbuzné viry způsobující Border disease u malých přežvýkavců a BVD u skotu. Celý rod pak patří do skupiny virů z čeledi Flaviviridae, kam se řadí už známější původce lidské žluté zimnice nebo virus způsobující hepatitidu typu C.

Virus klasického moru prasat dokáže nakazit jen prase domácí nebo prase divoké. Prasata se ale mohou nakazit i virem BVD. Ten u u nich nezpůsobí žádné potíže kromě tvorby protilátek. Ty je ale třeba při monitoringu nákazy  laboratorně rozlišovat od viru klasického moru.

Odolnost ve vnějším prostředí

Ve vnějším prostředí je virus klasického moru relativně křehký a dlouhodobě v něm nepřetrvává. Nesnáší vyschnutí a sluneční světlo, to ho ničí během jednoho až dvou dnů. Je ale stabilní při širokém rozmezí pH, 5–10. Přežívá lépe v chladném prostředí, v zimě až čtyři týdny. Bez ohledu na teplotu si uchovává infekčnost, pokud je chráněný organickým materiálem, v rozkládajících se orgánech žije 3–4 dny, v krvi a kostní dřeni dokonce 15 dní. Ještě déle může existovat při kombinaci chladu a tkání, které ho chrání před vyschnutím. Mražené maso může být infekční roky. Virus přežívá snadno také v mase chlazeném a navíc také v mase nasoleném nebo za studena uzeném a to několik měsíců.

Spolehlivě jej ničí tepelná úprava, zahřátí na 65 °C po dobu 30 minut nebo teplota nad 70°C po dobu jedné minuty. Dezinfekční prostředky jej také likvidují, fungují detergenty, soda na praní, 2% hydroxid sodný, chlorové preparáty, ß-propiolakton, éter, chloroform, kresol i formalin.

Šíření klasického moru prasat

Klasický mor prasat je opravdu hodně nakažlivý. Nemocné zvíře vylučuje virus všemi sekrety a exkrety a v moči se virus objevuje už několik dní před objevením se příznaků a 2–3 týdny po případném uzdravení. Přenáší se velmi snadno přímým kontaktem mezi zvířaty. Výborně se šíří při smíchání zvířat z více chovů ve výkrmnách nebo na trzích, aukcích nebo výstavách.

Z jednoho chovu na druhý se virus může šíří nepřímo oděvem či přímo rukama či společnými pomůckami nebo pneumatikami aut. Nemoc i v rámci jednoho chovu může rozšiřovat používání stejných injekčních jehel. Riziko představují nákupčí, návštěvy i třeba veterinář. Při vysoké hustotě chovu se virus dokáže šířit i vzduchem a to na vzdálenost maximálně jednoho kilometru.

Nemocný plemeník vylučuje virus semenem. Nemocná prasnice může porodit na první pohled zdravá selata, která jsou doživotně vironosičem a zdrojem infekce pro ostatní prasata.

Na nezasažená území se nemoc dostane nejčastěji zkrmováním syrového odpadu obsahující vepřové maso. Klasický mor prasat je společně s podobným africkým morem hlavním důvodem, proč je oficiálně zakázané krmit prase kuchyňskými zbytky.

Pokud jsou v okolí chovu žijí nakažená divoká prasata, představují značné riziko z hlediska šíření do domácích chovů.

Inkubační doba

Inkubační doba se pohybuje mezi dvěma a více než třiceti dny. Typicky ale bývá krátká, 5–10 dní.

Akutní forma klasického moru

Klinické příznaky klasického moru prasat závisí na virulenci vyvolávajícího kmene viru, na věku infikovaných prasat a odolnosti jednotlivých prasat. Čím mladší prase, tím nebezpečnější pro něj mor je. Vliv má také celkový zdravotní stav stáda.

Akutní forma klasického moru prasat je prudké, hromadné onemocnění, které většinou končí úhynem nemocných zvířat. Mortalita může být skoro 100%.

Inkubační doba akutního klasického moru prasat je krátká. Po jejím uplynutí mohou mladá prasata náhle uhynout bez dalších viditelných příznaků nemoci. Přežijí-li prasata prvotní ataku nemoci, objevuje se vysoká horečka, která přetrvává po celou dobu trvání onemocnění.

Nemocná prasata jsou zimomřivá a lehávají těsně vedle sebe nebo se zahrabávají do podestýlky. Pokud neleží, schlíple stojí a nechtějí se pohybovat. Nežerou.

Mohou se objevit i příznaky podobající se onemocněním dýchacích cest, jako zánět spojivek, dušnost a kašel, nebo naopak příznaky ukazující na postižení trávicího traktu, zácpa následovaní průjmem a někdy i zvracením. Jiné kmeny viru způsobují vyloženě nervovou formu, kdy je horečka a naprostá schvácenost doprovázená ztrátou schopnosti koordinovat pohyb, potácením se, třesem svalů či záchvaty křečí.

Brzy se přidává zarudnutí kůže a později zfialovění břicha, uší, ocasu či rypáku. Na okraji ušních boltců nebo na ocasu se mohou objevit i nekrotická ložiska v kůži. K úhynu obvykle dochází do pěti až sedmi dnů.

Subakutní a chronická forma

Příznaky i mortalita klasického moru prasat jsou při akutní formě dosti nápadné a vedou rychle k odhalení nákazy. Při infekci méně virulentními kmeny viru už ale nemoc není tak nápadná. Subakutní forma se podobá té akutní, ale průběh je pomalejší a k úhynu dochází až za 20–30 dní.

Chronická forma se může v závislosti na imunitě prasat a virulenci viru, která je ale nízká, projevovat různorodými klinickými syndromy.

Inkubační doba bývá dlouhá. Chronicky nemocná prasata jsou nejsou tak aktivní jako normálně, mají zvýšenou teplotu a trpí střídavým nechutenstvím. Působí nezdravým dojmem, neprospívají a postupně hubnou. Příznaky nemoci mohou spontánně zmizet, ale při stresu se opět vrací. Nakonec za několik měsíců hynou.

Nemoc může doprovázet střídavý průjem, záněty kůže a před úhynem zfialovění břicha. Prasata trpící chronickou formou moru mají oslabenou imunitu a jsou velmi vnímaví ke všem možným bakteriálním onemocněním.

Poruchy reprodukce

Málo virulentní viry mohou také u dospělého prasete způsobit zcela bezpříznakovou infekci, či infekci doprovázenou jen přechodným nechutenstvím a horečkou. U prasnic je ale klasický mor prasat v této formě jeden z původců poruch reprodukce. Prasnice trpící akutní formou klasického moru prasat obvykle zmetá, ale to samé platí i u prasnic s chronickou, jinak bezpříznakovou formou. Zmetání může být doprovázeno zvýšenou teplotou, nebo proběhne bez dalších příznaků. Kromě potratů se v nakaženém chovu objevuje i nízký počet selat ve vrhu, mumifikovaná a mrtvě narozená selata.

Nápadné je také rození selat, která trpí vrozenou poruchou mozečku doprovázenou třesem. Některá selata se narodí slabší, ale jinak vypadají zdravě. Některá další se jeví jako zcela zdraví jedinci. To je ovšem jen zrádné zdání, protože u některých selat nakažených během březosti se rozvine tzv. persistentní infekce

Vrozená persistentní infekce

Persistentně infikovaná selata se setkala s virem klasického moru prasat ještě v děloze, v době, kdy se vyvíjel jejich imunitní systém. Přítomnost viru v té době u nich způsobí to, že jejich imunita virus vůbec není schopná rozlišit jako cizí element. Narodí se infikovaná a infikovaná také zůstanou až do smrti. Netvoří si nikdy žádné protilátky proti viru a jsou jeho šiřiteli do prostředí. Při narození mohou vypadat zdravě, ale postupně neprospívají, zakrsávají a hynou za 6–12 měsíců.

Diagnostika

Klinické příznaky žádných z forem klasického moru prasat nejsou typické jen pro tuto infekci. Akutní forma je nerozeznatelná především od afrického moru prasat, který však zabíjí prasata poněkud rychleji. Z neinfekčních chorob podobně vypadá především otrava jedem na krysy či otrava solí.

Podobně se může projevovat také salmonelóza, perakutní červenka, septikemická aktinobacilóza, při postižení plic pasteurelóza a při potácení se Glässerova choroba, ale tyto nemoci neprobíhají hromadně.

Při hynutí selat existuje mnoho podobných nemocí, trombocytopenická purpura, syndrom dermatitidy a nefropatie, syndrom chřadnutí po odstavu, Aujezskyho choroba. Ta způsobuje také poruchy reprodukce, podobně jako PRRS či parvoviróza prasat.

U živého zvířete je poměrně nápadný silný pokles počtu bílých krvinek, který se objeví už na začátku nemoci. Definitivní diagnózu ale vždy dávají laboratorní metody. Vzorkem může být plná krev nebo mízní uzliny, slezina či ledviny.

Při pitvě jsou typickým nálezem zvětšené mízní uzliny, překrvená játra a plíce, infarkty na okrajích sleziny a často se objevují také tečkovité krváceniny na sliznicích a výstelkách tělních dutin, nejčastěji jsou krváceniny k nalezení v mízních uzlinách, pod pouzdrem ledviny, v močovém měchýři a v hrtanu. Mohou ale také zcela chybět. Pitevní nález se značně podobná septikemicky probíhající salmonelóze, včetně případného výskytu knoflíkovitých vředů na sliznici střev. Obě nemoci mohou probíhat i současně.

Chronická forma moru prasat může být komplikovaná druhotnými bakteriálními záněty plic nebo střev.

Léčba klasického moru prasat

Klasický mor prasat nelze léčit. Je to nebezpečná nákaza a v našich podmínkách se zvířata v ohnisku likvidují, nemoc se řeší metodou stamping out. Chovateli, který neporušil žádné své povinnosti, náleží za zlikvidovaná prasata náhrada.

Prevence

Proti klasickému moru prasat existuje vakcína, v EU se však vakcinace zakazuje. Vakcíny občas způsobují klinické onemocnění a nedokáží vymýtit nemoc ze zamořeného chovu.

Prevencí je dodržování zásad biosekurity. Obzvlášť riskantní je krmení syrovými zbytky obsahujícím vepřové maso, styk domácích a divokých prasat a míchání prasat z různých chovů s neznámým statusem.

Povinné zdravotní zkoušky

K zamezení zavlečení infekce jsou u domácích prasat nařízeny povinné zdravotní zkoušky, vzorkem je krevní sérum. Vyšetřují se všechna dovezená chovná prasata se zemí mimo EU a u těch dovezených ze členských zemí, které nejsou prosté klasického moru prasat a to nejpozději do jednoho měsíce po příjezdu.

Dále se vyšetřují pravidelně chovní kanci a chovatel musí zařídit vyšetření prasnice, která potratila nebo porodila málo životaschopná selata. Na jatkách se vyšetřují automaticky 3 % poražených prasnic a všichni kanci. U divokých prasat se posílají vzorky z nalezených uhynulých prasat a z pěti procent prasat zastřelených.

Pokud se někde u divokých prasat objeví protilátky, po dobu půl roku se vyšetřuje polovina všech zastřelených prasat a to přímo na přítomnost viru. Poté se dalšího půl roku vyšetřuje 25 % prasat. V oblastech s výskytem protilátek u divokých prasat se rovněž dočasně vyšetřuje na jatkách 25 % přijatých prasnic a kanců.