Očkování psů

Očkování psů je základní preventivní úkon v chovu psů, bez ohledu na počet chovaných psů v domácnosti či plemeni nebo využití. Očkování psů je zcela běžná, očekávaná část péče o psa, většina štěňat přichází do nového domova už aspoň jedenkrát naočkovaná. Jedno očkování, a to očkování proti vzteklině, je pro všechny psy povinné.

Další výhodou očkování je to, že se obvykle koná jednou ročně a vždy mu předchází vyšetřením zvířete. Právě tohle vyšetření může odhalit počínající nemoci či chorobné změny a umožnit včasnou léčbu psa. Tímto očkování nepřímo pomáhá k prevenci mnoha dalších nemocí.

Povinné očkování psů

Veterinární zákon ukládá všem majitelům psů, aby štěně ve věku tři až šest měsíců nechali naočkovat proti vzteklině a pak ho tzv. drželi v imunitě. To znamená, že psa čeká další očkování, když se blíží ke konci doba účinnosti použité očkovací látky. Délka této doby záleží na značce použité očkovací látky.

Podle toho pak psi chodí na přeočkování proti vzteklině každý rok, nebo každé dva nebo tři roky.

Očkování „proti psím nemocem“, trojkombinace

Kromě povinného očkování proti vzteklině je většina psů naočkovaná taky proti tzv. psím nemocem. Jedná se o kombinovanou vakcínu proti psince, parvoviróze, infekčnímu zánětu jater a většinou se přidává také očkování infekční laryngotracheitidě a proti leptospiróze. Často tuto kombinovanou vakcínu majitelé nazývají „trojkombinace“, ale ve skutečnosti je to spíš pětikombinace. Nejobvyklejší způsob očkování v tomto případě je opakované očkování štěněte a pak očkování jednou za rok.

Velmi často je tohle očkování spojené s očkováním proti vzteklině a to v jedné injekci, takže vlastně šestikombinace.

Existuje ale mnoho dalších vakcinačních schémat a tím pádem se dá pro každého psa vymyslet nejlepší způsob očkování.

Očkování proti psince

Očkování proti psince je součástí všech běžných kombinovaných vakcín pro psy včetně většiny vakcín pro malá štěňata, označená jako puppy nebo junior.

V Česku se u psů psinka už dlouho nevyskytla, ale to hlavně proto, že více než 70 % je pravidelně proti psince očkované. K zamezení šíření nemoci stačí, když je v trvalé imunitě více než 60 % všech psů.  Nemoc se vyskytuje u lišek, takže kdyby se psi očkovat přestali, epidemie psinky by opět byla hrozivou realitou.

Podle doporučení Světové asociace veterinárních lékařů malých zvířat (WSAVA) je očkování proti psince základní očkování psů. Ve jménu vakcíny ji označuje písmeno D.

Vakcíny proti psince

Používají se obvykle živé vakcíny obsahující oslabený virus. Očkované feny předávají štěňatům protilátky v omezeném množství přes placentu a ve velkém množství v mlezivu. Štěňata, která nepila mlezivo a byla odchovaná uměle, jsou proti psince imunní maximálně čtyři týdny. Štěňata odchovaná pod matkou získají protilátek víc a jsou chráněná šest až deset týdnů.

Z toho vyplývá počátek očkování štěňat. Podle situace se začíná od šestého týdne věku. Následuje jedna až dvě revakcinace a poslední štěněčí očkování by se mělo udělat až po 12, lépe po 16 týdnech věku.

Obvyklý interval revakcinací bývá jeden rok, ale je možné použít také schéma, při kterém se psinka přeočkuje po jednom roce od primovakcinace a pak každé tři roky. U většiny značek vakcín je ale očkování proti psince jednou za tři roky v rozporu s příbalovým letákem a může být problém s uznáváním takové vakcinace na psích akcích.

Očkování proti parvoviróze psů

Očkování proti parvoviróze psů je další základní očkování psů. Parvoviróza je mnohem nakažlivější nemoc než psinka a k zamezení epidemií musí být naočkováno 95 % všech psů. Tolik psů naočkovaných v mnoha oblastech není. Parvoviróza je proto stále rizikem pro neočkovaná nebo nedoočkovaná či špatně očkovaná štěňata.

Ochranu štěňat očkováním komplikuje fenomén tzv. imunitního okna. Štěňata očkovaných matek od ní získala protilátky proti parvoviróze. Ty sice malá štěňata chrání proti infekci, ale jejich hladina postupně klesá. V určité chvíli je jich již tak málo, že nezabrání propuknutí onemocnění, ale je jich pořád příliš na to, aby si štěně vyrobilo svoje vlastní protilátky po očkování. Kritické období trvá dva až tři týdny a podle výchozí hladiny protilátek v těle štěněte se objevuje ve věku od šesti do 18 týdnů. Proto i očkované štěně může onemocnět!

Protože celá problematika očkování proti parvoviróze je složitá, existují živé i inaktivované vakcíny, z nichž každá má své výhody a nevýhody a způsobů, jak ochránit štěňata před nákazou je několik, očkování psů proti parvoviróze má svůj vlastní článek.

Očkovací kalendář pro vakcinaci proti parvoviróze psů

Obecně však platí, že očkovací schema je podobné jako v případě očkování proti psince. Začíná se nejčastěji od šestého týdne věku. Následují dvě až tři revakcinace a poslední štěněčí očkování by se mělo udělat až po 12, lépe po 16 týdnech věku a při použití slabších vakcín i po 22. týdnu stáří psa.

Pak následuje každoroční booster. Podobně jako u psinky i u parvovirózy se dá po první revakcinaci po roce očkovat každé tři roky. Ve jménu vakcíny ji označuje písmeno P.

Očkování proti infekční hepatitidě psů

Infekční hepatitida psů je méně známá nemoc, ale očkování proti ní je třetí základní očkování psů a je obsažené v naprosté většině kombinovaných vakcín proti psím nemocem. Ve jménu vakcíny ji označuje písmeno H.

Aby se nemoc nemohla dále šířit, stačí, je-li očkováno více než 65 % všech psů. K očkování se používá oslabený příbuzný virus, totiž psí adenovirus typu 2 (CAV-2). Ten způsobuje u psů jiné onemocnění, a tím je psincový kašel. Zároveň ale protilátky proti němu ochrání psy i před infekční hepatitidou, takže je to takové 2v1.

S očkováním se začíná kolem dvou měsíců věku a pokračuje se druhým přeočkováním po 3 – 4 týdnech. V praxi je většina psů naočkovaná vícekrát, protože se použije kombinovaná vakcína k ochraně proti psince a hlavně parvoviróze a jejich schemata.

Většina výrobců očkovacích látek dále doporučuje očkování opět každý rok. Dle imunologické komise WSAVA stačí po správném naočkování štěněte a přeočkování po roce očkovat proti infekční hepatitidě každé tři roky.

Očkování psů proti parainfluenze

Parainfluenza psů je nemoc patřící mezi tzv. psincový kašel. Nedá se poznat, pokud je pes nachlazený a kašle, který virus nemoc způsobil. Virus parainfluenzy je jeden z nich, již zmíněný psí adenovirus typu 2 je další z nich, ale možných původců je ještě mnoho. To znamená, že i pes očkovaný proti paraifluenze a adenoviru může dostat psincový kašel. Navíc při očkování jehlou pod kůži se vytvoří jen slabá slizniční imunita a i očkovaný pes může onemocnět, zmírní se jen průběh nemoci.

Očkování proti parainfluenze je nepovinné očkování, je na zvážení každého, jestli daného psa očkovat nebo ne. Ve skutečnosti je ale parainfluenza součástí většiny běžně používaných kombinovaných vakcín proti psince, parvoviróze, zánětu jater a leptospiróze. Jen některé z nich ji v sobě obsaženou nemají. V názvu očkovací látky se skrývá pod zkratkou Pi.

Kromě toho je očkování proti parainfluenze obsaženo i ve speciálních očkovacích látkách proti psincovému kašli, společně s očkováním proti bordetelóze. Tyto vakcíny jsou buď injekční, s výše zmíněnou omezenou účinností, nebo se aplikují do nosu a pak mohou zabraňovat i infekci samotné a nejen tlumit příznaky psincového kašle.

Intranazální očkovací látky se mohou podat už štěňatům 14 dní starým. Injekční očkovací látky mají často význam až pro štěňata starší tří měsíců s přeočkováním po dvou až čtyřech týdnech kvůli rušení mateřskými protilátkami. Často se očkují mnohem dříve, pokud jsou součástí vakcín proti parvoviróze a psince. Ve všech případech se přeočkovává každý rok.

Očkování psů proti leptospiróze

Leptospiróza je poslední nemoc, proti které chrání většina kombinovaných vakcín proti psím nemocem. Protože leptospiróza je nemoc s přírodní ohniskovostí, jejímž rezervoárem jsou drobní, divoce žijící savci, je to nemoc, která se v Česku vyskytuje a vždy vyskytovat bude. Psi se nakazí stykem s hlodavci či hmyzožravci nebo z jejich moči a hlavně z louží či rybníků, potůčků nebo řek, prostě všude tam, kde se do vody může dostat moč rezervoárových živočichů. V praxi jsou tedy v riziku všichni psi, kteří se pohybují venku, zvláště pokud chodí do lesa nebo se venku koupou nebo pijí povrchovou vodu. Očkování lze vynechat jen u čistě bytových pejsků a i u nich se nemoc občas objeví.

Očkovací látky bez leptospirózy jsou proto vhodné hlavně pro pejsky, kteří jsou na tuto složku vakcín alergičtí. Leptospirová složka je zodpovědná za velkou většinu nežádoucích reakcí na očkování. Naopak pro psy, kteří chodí často nebo pracují v lese či ve vodě se používají speciální jednosložkové vakcíny, které chrání jen proti leptospiróze a pejsek se jimi očkuje častěji než 1x ročně, třeba každých šest nebo devět měsíců pro lepší ochranu.

Protože celá záležitost očkování proti leptospiróze je složitá, má vlastní stránku, očkování psa proti leptospiróze.

Další očkování

Proti mnoha dalším nemocem se pejskové mohou očkovat, ale už je to „něco navíc“. Toto očkování není povinné ani na různé psí akce. Záleží na konkrétním psovi a jeho životním stylu, jestli je pro něj takové očkování výhodné.

Očkování proti psincovému kašli

Bakterie Bordetella bronchiseptica je další z původců psincového kašle. Vakcíny proti kašli chrání psa právě proti bordetelóze a pak proti již zmíněné parainfluenze. Očkování proti bordetelóze není součástí běžných kombinovaných vakcín proti psím nemocem, jen speciálních očkovacích látek přímo proti psincovému kašli. Primovakcinace se opakuje po dvou až čtyřech týdnech a očkuje se každý rok.

Očkování psů proti lymské borelióze

Očkování proti lymské borelióze je doporučené především pro psy s vysokým rizikem nákazy, kteří se pohybují v oblastech s velkým množstvím nakažených klíšťat, jako jsou psi pracující v lese a podobně. Psi by měli být naočkováni před začátkem sezony klíšťat.

Nevýhodou vakcinace proti borelióze je vyšší riziko vzniku nežádoucích reakcí na očkování. Vakcíny proti lymské borelióze jsou inaktivované, obsahují mrtvé borelie. Těch existuje vícero druhů a netvoří se žádná zkřížená imunita. Očkovaný pes může onemocnět jiným druhem, než proti kterému byl vakcinovaný. K dispozici jsou tři druhy vakcín:

Očkovací látka	Obsažené borelie
Biocan B	B. garinii, B. afzelii
Borrelym 3	B. burgdorferi, B. garinii, B. afzelii
Merylim	B. burgdorferi

První očkování se provádí nejdříve 12. týden věku s revakcinací  v 15.–16. týdnu a pak se očkuje každý rok.

Očkování psů proti tetanu

Tetanus u psa není častá nemoc, ale není ani nijak vzácný a až polovina nemocných psů uhyne i navzdory léčbě. Očkování je velmi vhodné pro psy z ohrožených oblastí, kde se tetanus vyskytuje častěji a dále pro psy, kteří se pohybují často v blízkosti koní, skotu, ovcí či koz, kde hrozí kontaminace ran jejich trusem nebo požírání trusu.

Psi se očkují nejdříve 12. týden věku s přeočkováním za tři týdny a následně každé dva roky. Pro více informací o tomto očkování vizte článek Očkování proti tetanu.

Očkování psa proti kožním plísním

Psy je možné očkovat také proti kožním plísním, přesněji řečeno proti jedné z nich, zvané Microsporum canis. Tato vakcína je zvláštní tím, že nejen chrání psa před rozvojem dermatofytózy, ale může se použít i terapeuticky. U psa, který už kožní plísní trpí, pomůže k rychlejšímu vyhojení.

Je to inaktivovaná, mrtvá vakcína. Psi musí být aspoň dva měsíce staří. Po první dávce následuje revakcinace za 10–21 dní. Pokud je očkování součástí léčby plísně, třetí dávka následuje opět za 10–21 dní. Jinak se přeočkovává každoročně.

Očkování proti herpesviróze psů

Očkování proti herpesviróze psů je hodně odlišné od ostatních očkování pro psa. Nechrání totiž očkované zvíře. Slouží k ochraně nenarozených a novorozených štěňat očkované feny. Pro tento účel se očkuje dvakrát během každé březosti feny a to poprvé během hárání nebo 7–10 dní po krytí a podruhé jeden až dva týdny před porodem.

Potřebuji nechat naočkovat psa, co mám dělat?

Očkování psů patří do běžné nabídky úkonů všech většiny veterinárních ošetřoven i klinik. Navíc ve vašem městě či obci může obecní úřad organizovat hromadné očkování psů na návsi nebo před kostelem. Očkovací látky pro psy nejsou volně prodejné.